Maturitní "zahajovací" řeč

Na počátku jsme byly dětmi. Patnáctiletými ještě naivními holkami, které začínaly ochutnávat nový svět. Poznávaly jsme medovou chuť lásky, hořkou chuť zklamání. Bolest pádů a sílu při novém vstávání. Střední škola to nebylo jen naše 1. velké rozhodnutí, ale začínal nám nový život… Poznávaly jsme nové osoby, přátele i nepřátele. Byly jsme plné zvědavosti, nadšení a očekávání, co nám nové prostředí přinese. Vše bylo najednou složitější. První měsíce jsme stále jen hledaly, objevovaly a vyřazovaly. Zde osoby nám podobné. Zde osoby nám odlišné. Zde zkušení. Zde děti. Zde potenciální přátelé. Hormony se nám v té době bouřily a slovům „Jste elita, tak se konečně předveďte!“ jsme se jen smály. Předvádět jsme se tehdy uměly jen před kluky. V očích vás profesorů jsme vyhořely. Příliš velké očekávání, přináší jenom příliš velké zklamání. Ale s každým dalším dnem jsme byly dospělejší a rozvážnější. …A přišel druhý ročník. Jakoby prázdniny byly mnohem delší než na 1. pohled vypadaly. Jako bychom se z poupat proměnily v květ. Vše bylo jiné. A vy jste hlásali. „To je ta elita, kterou jsme očekávali!“ Uvědomily jsme si, že předvést se lze i jinak, než v top modelu na parketu diskotéky…. a začaly jsme se učit. (Profesorka Teichmanová v somatologii rozdala tolik jedniček jako dlouho žádné třídě ne, stejně tak si nás zamilovala v latině hodná paní profesorka Strakošová. A ve třeťáku už i paní zástupkyně Foltýnová prohlašovala, že jsme jako dobré víno, které s časem dozrává.) Přišel čtvrťák a další důležité životní rozhodnutí, další rozcestí života. Bylo těžké vybrat si cestu, kterou půjdeme dál, ale teď už jsou kostky vrženy. Osud rozhodne za nás. Z těch dětí proměnily jsme se v ženy. A už moc dobře chápeme slova Senecy, že ne pro školu, ale pro život se učíme. Příští rok, ať už budeme kdekoliv, každá v jiném koutku země, na jiných školách i oborech, si každý z nás i vás v sobě ponese kousek posledních čtyř let - naší společné minulosti. A já věřím, že sebemenší vzpomínka na tu dobu, nám vykouzlí na tváři úsměv.

Ne každý den se nám vydařil, ale na druhou stranu, ne každý byl zkažený. A i to špatné nás posunulo někam dál. Díky překážkám jsme nalezly přátele, kteří při nás stáli ve chvílích, kdy naše srdce volalo o pomoc. Čtyři roky jsme bojovaly nad učebnice a sešity nejrůznějších předmětů. U některých jsme se rozčilovaly, na některé jsme se vykašlaly, ale u některých jsme vydržely i celé dny. Nesmím ale opomenout, že v této bitvě jsme nebojovaly samy. Po našem boku jste stáli vy. Učitelé. Kterým bych tímto chtěla poděkovat. Děkuji vám za vaši trpělivost ve chvílích, kdy jsme zrovna neoplývaly vědomostmi. Ve chvílích, kdy jsme se chovaly nevhodně a neohlížely se na to, že nejste jenom profesoři, jejichž jediným cílem je nás něco naučit. Ale citliví lidé stejně jako my. S rodinou, kterou milujete. S koníčky, přáteli a osobními problémy. Omlouváme se za všechna nevhodná slova, která jste od nás slyšeli, a prosíme vás, abyste na to špatné pro to dobré, co jste s námi zažili, zapomněli a při ústní maturitě zůstali stát při nás. Máme za sebou týden plný stresu, mnoha vypitých šálků kávy, probdělých a proplakaných nocí. Týden plný pocitů, že jsme se nic nenaučily, a že u maturity zkrachujeme na otázce, kterou jsme si připravily nejmíň. Této zkoušce dospělosti je kladen až příliš velký význam. Možná právě proto, že je to pro většinu z nás první významná zkouška, která nás posune zase o kousek dál. V životě však poznáme ještě mnoho, mnoho dalších a horších, než je tahle. Ale i přesto na tom nejsme všechny tak dobře, abychom to braly jako zkoušku jednu z mnoha. Teď, když už se nám potí ruce, a to ještě nesedíme na potítku, je pro nás tato zkouška nejdůležitější v životě. Prosím pochopte naši nervozitu, roztřesenou řeč a náhlou ztrátu paměti. A teď, už sama za sebe, přeji všem úspěšnou maturitní zkoušku.