O životě

STUDENTI SVĚTU, DNES NA TÉMA 'JAK NÁM CHUTNÁ ŽIVOT'
(příspěvek mladé redaktorky do rubriky fiktivního periodika)

Jak již bylo nadneseno, tématem tohoto čísla jsou 'Všechny chutě světa'. V rámci naší rubriky Studenti světu jsme jako tradičně vyrazili na střední školy, tentokráte aby se s námi studenti podělili o to, jak jim chutná... život.
Musím prozradit, že se mi ještě nestalo, aby mne středoškoláci nepřekvapili, vždy se setkávám s novými názory, mnohdy šokujícími, nezřídka poučnými a zpravidla přinejmenším nutícími k zamyšlení. Ale příhoda, kterou jsem zažila tentokrát, byla zcela novou skutečností.

Považovala jsem tohle téma za celkem odlehčené a čekala jsem, že nasbírám pozitivní a nadšením mladých lidí naplněné názory. Názory, z nichž je zřejmý optimismus, očekávání, radost... A ano, dočkala jsem se, byla to vcelku příjemná debata, jen z rohu tělocvičny, kde jsme se sešli, mne pozorovala jakási zvláštní dívka. Nemluvila, jen nás poslouchala, hlavu nakloněnou na stranu, oči přivřené, čas od času se kousla do rtu nebo zamyšleně našpulila pusu. Párkrát došlo na vážnější životní příběh toho či jiného studenta, ale vždycky se našel někdo, kdo se na problém podíval z jiného úhlu a přinesl zase optimismus a úsměv na tváře všech přítomných. Až na tu dívku. Vypadala nervózně, skoro zoufale, jako by jí naše debata ubližovala. Můj pohled se k ní stáčel stále častěji, už už jsem si říkala, že se jí každou chvíli na něco zeptám. Jenže nakonec mě předběhla. Na okamžik všichni ztichli, přemýšleli co ještě říct a najednou se právě ona postavila, zadívala se mi přímo očí a pak se pomalu klidným hlasem zeptala: „Nepřijdete si trochu směšně?“
Zarazilo mne to, rozpačitě jsem se rozhlédla ve snaze najít nějakou nápovědu, neměla jsem zdání, kam ona slečna míří.
„Promiňte, ale mohla byste mi říct, proč-“, dál jsem se ve své otázce nedostala. Dívka se nervózně pousmála, zhluboka vydechla a jakoby bojovně pozvedla hlavu. Upíraly se teď na ni snad všechny pohledy v místnosti. V tichu nastalého okamžiku jsem slyšela jen vlastní tlukot srdce. Způsob, jakým tam vzadu stála a prohlížela si nás, zejména pak mě, ve mně vyvolával nepříjemný pocit. Jako by nad námi vyjadřovala opovržení a přeci byla každým z nás zraněna. Ačkoliv mi prakticky nezavdala příčinu, začínala jsem se před ní stydět, snad v předtuše toho, co by mohlo přijít. Z nepochopitelného zmatkování mne opět vytrhl její ledový hlas.
„Ptáte se proč? Pak jsme za jedno. Od začátku téhle... diskuze si stále dokola kladu otázku začínající stejným slovíčkem.“ Zaváhání nad pojmem diskuze naprosto jasně dávalo tušit, co si o naší předchozí debatě myslí. Mě ale napadala jen jedna otázka – Proč co? Znovu nás častovala povzdechem nad naší nechápavostí.
„Proč se ptáte nás? Vy tomu snad rozumíte? To to nikomu z vás nepřijde hloupý?“ Rozhlédla se po svých vrstevních, což se šířilo jako vlny na hladině rybníka a za okamžik se každý rozhlížel po každém. Jestli někdo tuší, co má ta dívka na mysli. Zavrtěla hlavou a bezradně rozhodila rukama.
„Jak můžete položit tuhle otázku nám? Ptáte se nás, středoškoláků žijících ve vyspělé demokratické zemi, jak nám chutná život? Já tomu nerozumím. Měla jsem to za vtip. Špatný, ale vtip. Jsme v jedenadvacátém století, děcka, která mohou chodit do školy, mají dost jídla, střechu nad hlavou a jistotu. Jistotu, kterou nám poskytují přátelé, rodina, jistotu zabezpěčení zdraví. Nemusíme se každý den bát, že zítra bude všechno jinak. Samozřejmě, stát se může cokoliv, ale jaká je pravděpodobnost? Tak jak asi může nám chutnat život? Pravda, čas od času trochu zhořkne, to jsme ostatně slyšeli – hádky, nemoci, problémy... Ale přiznejme si, většina lidí v našem věku žije tím, co si vezmou na sebe, na kterou party vyrazi příští víkend, koho mají rádi, jaký bude maturitní ples, co komu koupí a na jaký film že se to příště půjde. Náš život je jako pestrý salát. Narazíte na pár soust, která vám nesednou, ale jdete dál a celkový dojem v zásadě vážně není špatný. Dobře, nemusí chutnat každému, ale valná většina je spokojena či dokonce víc než jen spokojena. A není důvod aby nebyla.“ Na okamžik se odmlčí, snad hledá další slova, snad čeká nějakou reakci. Nic nepřichází a ona po chvíli pokračuje. Opět zklidní hlas a vemlouvavě předkládá myšlenky, při nichž každý začíná pochybovat, upozorňuje na věci, které šly více-méně mimo nás. Ty, nad jakými se nezamýšlíme, držíme je dál od sebe a často jim nevěnujeme než pár minut u reportáže večerních zpráv. Někdy ani to ne. Bohužel.
„Jen položte tuhle otázku v Gaze nebo jinde, kde lidé nevědí, jestli ještě zítra uvidí východ slunce a popravdě se o něj ani nijak nezajímají. Nezajímají, protože o slunce tady nejde. Vycházející slunce je jen oznamovatelem dalšího dne. Dalších bojů. Dalších ztrát. Strachu. Zeptejte se matky se slzami a špínou rozmazanými po tvářích, která utíká zuboženými ulicemi a neví, jestli ještě uvidí své děti, protože do školy před chvílí přiletěla další nepřátelská raketa. Jedno, že tam byli obyčejní lidé, už tak dost týraní vleklou válkou a trvalými konflikty. Zeptejte se dítěte postávajícího bezradně uprostřed trosek, tam kde ještě nedávno spávalo s rodinou. Usmoleného lidského mláděte, které včera přišlo o rodiče, protože prostě pracovali ve špatné čtvrti, při čemž míru špatnosti určuje jen pořadí ostřelování. Žádná není ušetřena, ani ta s nemocnicí a sirotčincem. Ptejte se, jak chutná život lidí, kteří nevědí dne ani hodiny, kdy o ten svůj život nadobro přijdou. Hloupé, že... Jak jim asi může chutnat? Po střelném prachu? Po sutinách domova? Po krvi příbuzných? Nebo snad jako zoufalství, beznaděj a strach? Jako tohle všechno a mnoho dalšího, jež si ani nedokážeme představit...
A válka není jediné, co mění chuť života v něco odporného, o co se nikdo neprosil a přeci si to musí vypít až do dna. Pojďme dál. Zkuste položit tu otázku některým lidem v různých oblastech Jižní Ameriky, Afriky, Asie... V rodinách, kde děti od útlého věku pracují, aby měla rodina něco k jídlu, alespoň to nejobyčejnější, nejzákladnější. Tažte se stovek obyvatel téměř mrtvých měst, kteří pomalu umírají hladem a na nemoci, jaké ve vyspělých zemích nejsou nebo se pokládají za léčitelné, mnohdy dokonce velmi snadno.
Pokládejte tuhle otázku milionům lidí, kteří se o svůj život musí prát v nekonečně urputném každodenním zápase bez naděje na lepší vyhlídky, jimž nezbývá než vynakládat nezměrné úsilí, jen aby prostě přežili.“
Teď už dívka pozoruje jen mě. Nevnímá oněmělé a užaslé pohledy okolo sebe. Provrtává mou duši upřenýma zčervenalýma očima, jako by mne prosila o pomoc a podporu, protože ví, jaké zachvění a bodnutí cítím kdesi uvnitř sebe sama pokaždé, když se někde mihnou obrázky lidské bídy a zuboženosti. Nepřestává mluvit, pokračuje stále dál a dál.
„Já totiž pochybuju, že by vám byli schopni odpovědět. Kdyby vůbec pochopili smysl otázky, za předpokladu, že by jim došlo, na co jich vlastně ptáte, pak by vás nutně museli mít za blázna. Protože kdo jiný může mít tolik drzosti a troufalosti se v tomhle světě ptát, jak chutná život? Život jenž je tím nejnejistějším a nejdražším artiklem vůbec.
Víte, tihle lidé nikdy nepřemýšlí o tom, jak jim chutná život, protože na to za prvé nemají čas a za druhé – co by si asi mohli na takovouhle otázku odpovědět? Možná jim vůbec nechutná. A přesto všechno ho žijí, dělají všechno proto, aby si ho udrželi. Protože život se prostě žít musí se všemi svými radostmi a slastmi stejně jako hořkostmi a příkořími...
Tak se nás neptejte, dělejme s tím něco.“
Na závěr svého monologu rozhodila rukama, vzala si tašku a odešla. Když mě míjela, na chvíli se zastavila, ohlédla se na stále ještě nechápající třídu a špitla trochu zoufale, trochu výstražně:
„Já vím, že rozumíte, co jsem měla na mysli.“
A pohled, který mi před odchodem věnovala, tak vědoucí, tak chápající, tak zoufalý, mě přimrazil na místě. Zanedlouho po ní odešli i všichni ostatní. Debata skončila, ale já tam stála ještě dlouho. Překvapená i vděčná. Uvědomila jsem si díky té slečně něco, co jsem možná tušila, ale nepřemýšlela o tom, probíhalo to kdesi na pozadí mých vlastních úvah.

My máme neuvěřitelné štěstí, že žijeme v podmínkách, které nám umožňují o chuti života a podobných tématech přemýšlet. Štěstí jaké si pravděpodobně často ani neuvědomujeme. Důležitější otázkou ale podle mě zůstává, jaký má smysl, abychom se těmito problémy zabývali jen obecně, zadávali je pouze jako témata středoškolských soutěží a diskuzí. Možná by to mělo smysl, kdyby se pak z dobrých myšlenek, jež touto cestou vzniknou, stalo něco víc. Kdybychom na jejich základě začali dělat něco pro to, aby život mohl chutnat alespoň trošičku všem...