Význam osobnosti

Rád sedávám u otevřeného okna, obzvlášť, když je jaro a začíná se smrákat, často cítívám vůni sušícího se sena, vnímám, že společně s červánky na obloze se vše na krátký okamžik zastaví jako by celý svět čekal na to, až se všechno vzápětí nadechne. V takových chvílích se cítím být součástí universa, vím, že stanul-li by v tu chvíli přede mnou můj nepřítel a já bych mu řekl "Mám Tě rád", myslel bych to upřímně.
Pohledů na postavení osobnosti v kontextu doby je spousta. Bohužel, v jednadvacátém století je (nejen) samotné slovo osobnost podrobeno značnému bagatelizování. Osobností se rozumí někdo veliký, kladný hrdina; princ, který zachránil princeznu ze spárů zlého draka. Bohužel, svět není černobílý a pokud se tak někomu jeví, neznačí to, že černobílý je svět, nýbrž ten, kdo to tvrdí.
Kolumbijský spisovatel, Gabriel Gárcia Márquez umírá na rakovinu lymfatického systému. Jeho dopis světu začíná slovy :Kdyby Bůh na chviličku pozapomněl, že jsem hadrová loutka a daroval by mi kus života, snažil bych se ten čas využít co nejlépe. Možná bych neřekl všechno, co si myslím, ale dozajista bych si rozmyslel, co říct." Člověka, který dokáže vyslovit něco tak nádherně upřímného, co se vymiká většinovým, konformním pohledům na člověka a svět, smím nazvat - a je to pro mne velká čest - osobností. Francouzský prozaik, dramatik a eseista Jean Paul Sartre odmítl Nobelovu cenu za literaturu a je osobností, stejně tak jako Freddy Hirsch, který v Auschwitz-Burkenau vychovával děti a mládež s vědomím, že stejně všichni v nejbližší době umřou. Osobnostmi jsou - mimochodem - ovšem i lidé jako Erich Manstein, který v rozhodujícím okamžiku řekl, že "Pruští maršálové se nebouří", či Wilhelm Keitel uznávající omyl, kvůli kterému stanul před šibenicí. Původně jsem chtěl předložit příklad Adolfa Hitlera, protože i on byl osobností, ale považuji se (přestože nejsem křesťan) za morálního člověka a napsat o monstru, že je osobnost se mi příčí. Jsem si plně vědom, že tímto tvrzením překračuji vědeckou exaktnost, avšak jsem zastáncem názoru, že osobností nemůže být někdo, kdo popírá číkoli právo stát se osobností. Z určitého úhlu pohledu je každý člověk jedinečnou a nenahraditelnou osobností, bez níž by vesmír nebyl už nikdy jako dříve. Je krásné a zároveň děsivé vědět, že každý člověk, každá věc i každý okamžik jsou nepostradatelné. A přesto většina sedí a nečinně přihlíží tomu, co se děje kolem nás, občas někdo řekne, že by se se světem mělo něco udělat, ale to je všechno, slova, slova, slova ... A když příjde na činy, jsme hrdiny krčícími se v zadních řadách.
Jsem pacifista, ale jak řekl kdysi dávno TGM "Kdyby mě někdo napadl, praštil bych ho cihlou do hlavy, i kdybych ji měl ze zdi holýma rukama vytrhnout", jsou situace, kdy člověk musí bojovat. Svoboda a demokratické principy jsou ohroženy. Primátorka Řápková lobbuje za prosazení tzv. "zákona proti nepřizpůsobivým", antifašistická demonstrace je zakázána, zatímco "holobrádci se vstyčenými pravicemi" pochodují ulicemi. O tom se však v policejním státě nemluví a mluvit ani nechce.
Když řekne opilec v hospodě u piva, že barevní jsou špatní, mají výhody a je třeba je vystěhovat, nedokáži to sice pochopit, ale jsem schopen to tolerovat. Jinou věcí však je, když stejný výrok zazní z úst dospělého, gymnaziálního studenta. Vlastně, možná i to bych dokázal - se skřípějícími zuby - přejít, to že se tomu začne dalších deset lidí smát však již nikoli. V takovém případě musí být něco v nepořádku. Z pohledu majority (omluvte prosím můj cynismus) nejsem v pořádku já, možné to je a já s tím nemohu nic udělat, protože bych zasahoval do soukromé sféry toho, kdo si to - samozřejmě potenciálně - myslí.
Nejsem typ člověka, který by byl šťasten ve středu dění, avšak cítím, že je mou morální povinností bojovat proti sílící nenávisti, antipatii, netoleranci a lidské hlouposti. Je však těžké udržet si víru v lidského člověka tváří v tvář takovýmto lidem a takovému zlu. Vlastně, asi to není ta nejideálnější formulace, mé stanovisko by přesněji vystihovalo spíše to, že je těžké aby se soucit s těmito lidmi nezměnil v lítost.
Láska a soucit jsou posledními mosty, které nám ještě zbývají. Pakliže nebudem schopni lásky a soucitu, jsme ztraceni. Říkám (a pevně si za tímto tvrzením stojím), že každý člověk bez ohledu na národnost, vyznání, barvu pleti, či své názory má právo na sebeurčení a na to stát se osobností.
Z pozice studenta, který za sebou má dvanáct let, kdy z první osoby zažil aplikaci vyučovacích metod na základní a gymnaziální škole říkám, že - ve většině případů - vzdělávací systém je lidským potřebám nedostačující, ba dokonce pro utváření osobnosti přímo nevhodný. Učíme se znát hromadu faktů, spoustu informací, ale kdo nás naučí říct člověku "mám Tě rád"? Kdo nám řekne, že na druhého se můžeme z výšky podívat jen tehdy, pomáháme-li mu vstát, či to, že snít o něčem nepravděpodobném má své jméno, že toto jméno je naděje a že LÁSKA A PRAVDA MUSÍ ZVÍTĚZIT NAD LŽÍ A NENÁVISTÍ? Kdo nám řekne, že hodí-li (kdokoli) do jakékoli domácnosti (ať romské, tak vietnamské, tak turecké, tak německé, tak české ... ) zápalnou lahev, je to špatné, bez ohledu na to, že by útok byl třeba i vyprovokovaný. Někdo kdo při vstupu do dveří začne mluvit jadrnou němčinou a zvedá ruku? David Duke? Paní Řápková? Jsme vychováváni k netečnosti a přijímání masmediálních názorů. Pomáhá mi jen to, když si vzpomenu na večer u otevřeného okna, kde voní seno a všechny (bez rozdílu) mám - byť jen na nepatrný okamžik - rád, jako by každý z nich byl moje maminka.
Každý z nás může být víc než si myslí. S každou urážkou, každou nadávkou, každou špetkou nenávisti mrháme čas, který nám byl dán. Nikdo jistě neví, zda existuje život po životě, zda se znovu narodíme do jiné inkarnace nebo zda společně se smrtí všechno skončí. Tak proč tedy svůj čas nevyužijeme líp? Připadá mi, že průměrný lidský život je determinován sérií vlastních potřeb. Kladu si však otázku, neměl by být spíše určen potřebami těch druhých? Následující vstáhnu na školní prostředí, neboť při této příležitosti se jedná asi o - dle mého názoru - nejtrefnější aplikaci. Zeptám se, nestálo by náhodou za to zamyslet se nad tím, jak se chováme, doma, na veřejnosti, ve škole o přestávkách a popřemýšlet, zda naše jednání někoho neuráží? Nebylo by třeba rozumější, místo oslovení vulgárního názvu pohlavního orgánu, oslovovat křestním jménem? Znovu opakuji, a znovu říkám, že si za tímto názorem stojím, KAŽDÝ MÁ PRÁVO NA TO STÁT SE VELKÝM ČLOVĚKEM. Ale tu možnost máme teď, zítra už může být pozdě, žádný zítřek už být nemusí ... Je to na každém z nás.
Dovolíte-li, skončím dnes trochu pesimisticky a to citací jedné básně, která velmi dobře reflektuje (přestože byla napsána již před desetiletími) aktuální poměry ve společnosti.

Táž hudba ve vzduchu,
jenž plný exhalací.
Mrzákům na duchu
vždy totéž pro legraci
a vždy kus za kus. Tíž
hlupáci hloupost chválí,

i zem je skoro táž,
nad níž se nebe klene.
Snad jednou rozmotáš
to klubko zauzlené,
nebo ho upustíš -
někam se zakutálí ...

Románská gotika
a barok s renesancí
i zde se dotýká.
I zde se samozvanci
vloupali do vinic -
a v černém chodí vdovy,

i tady nad hroby
bdí kříže polámané,
jež nikdo nezdobí -
a stejný vítr vane
v čase, jenž není nic,
a přec je osudový.

Na sloupech bez hlavic
dvojoblouk píše trojku
Můj pás? Toť sotva víc
než známka na obojku;
a láskou měřeno? -
pak jistě ještě méně!

napsal Karel Kryl