Danajský dar

Připadám si nemocný, možná i umírám. Pomůže mi někdo? Žaluji na svět, žaluji na lidi, prosím Boha, v kterého nevěřím. Můžete mi, prosím vás, někdo pomoci? Proč mě nikdo neslyší? To už vážně nikdo slyšet nechce? Jsem nemocný zklamáním, beznadějí a zoufalstvím. Chtěl bych se probudit a zjistit, že tento svět byl jenom ošklivý sen.
Nechtěl jsem se narodit. Dostal jsem život jako dar a dárky, ty se přece nevrací. Já však bych ten svůj moc rád poslal zpátky! Odsuzujete, že se mi nechce žít? Co je to život? Nejspíš si někdo usmyslel, že sem patřím. Poslal mě
na svět, však do ruky mi nedal návod. Prosil jsem stokrát o poznámky, či aspoň osnovu, jak žít. Nikdo však neslyšel. Protože život nemá schránky, nebyl způsob, jak mi návod doručit.
Koukám se kolem sebe a co vidím? Co vidí kolem sebe každý z vás? Já vidím lidi, vlastně jen jejich těla. Chtěl bych však vidět víc. Možná bych potom chápal, proč jsem tady. Nesoudím války, zabíjení ani hlad. Soudím své vlastní černé zlo. Proč ubližuji lidem kolem sebe? Já se svými hříchy nemám právo vás hodnotit. Mohu se pouze ptát. Jsem však příliš zbabělý, než abych se ptal nahlas. Kdybych měl odvahu, rád bych věděl, kde se ve vás bere všechno to zlé? Kdy přestanete trápit sebe, kdy přestanete zrazovat a lhát?
Svět není myslím nemocný, to jenom lidi v něm jsou zlí. Třeba to ani není zlo, možná se vážně někde stala chyba. Co když se Bůh přepočítal? Proč si vlastně myslím, že člověk má být hodný a svět správný? Všechno na světě je relativní. Platí pouze ty pravdy, jež jsme si sami stanovili. Napsali jsme si zákony, abychom je teď porušovali.
Jsme pouze něčími figurkami na šachovnici? Kdo s námi tahá? Osud, příroda, či Bůh? Hrajeme partii, jež nemůžeme vyhrát? Nebo je naší výhrou smrt? Záleží vůbec na tom, kolik tahů přežijeme, když stejně všichni směřujeme tamtéž?
Bolest způsobuje každý z nás, záleží vůbec na tom, jak často to děláme? Ubližujeme a klameme také sebe, zrazujeme své vlastní zásady a to je bolest nejspíš nejkrutější. Chyby ostatních odpustíme, zapomeneme. To špatné, co nám někdo způsobil se vytrácí, slábne, často odeznívá úplně. Ale zlo, které jsme zavinili my sami, zůstává navždy v nás. Naše svědomí je naším trestem. Žere nás zevnitř a ničí člověka rychleji než rakovina.
Hubuji na lidi, rouhám se Bohu, vysmívám se přírodě. Ale že se dnes cítím sám, je jenom moje vina! Jsme příliš slabý, než abych dokázal se vším skončit. Jsem ten nejstatečnější zbabělec na světe.
Vy víte, proč každé ráno vstáváte? Abyste působili někomu bolest? Nebo jste lepší než já? Já hledám v otázkách světlo. To světlo na konci tunelu, ke kterému všichni směřujeme. Zatím ho nevidím, snad proto musím zůstat žít. Dárky mám rád a smrt bude dalším z těch, co jednou nebudu moci odmítnout…