Dárek

Sedím a přišla mi zpráva na mobil.
Sahám po něm.. neznáme číslo a ...

" Jednou tě rozbalím. Myslím, že tě asi miluju!Potají."

Čtu to trocha vyděšeně a pak se usmívám jedinečnosti slov. Mě by nenapadlo, tímto směrem se rozeznít.

Zavřít a odložit telefon.. no nedá mi to,ješitnost je silnější.

Otevřít zprávu.. číst..
Usmívám se.

A najednou mě zamrazilo, kdo mě tady odhalil? To je přeci hloupost. Jsem veřejně ukrytá a málokdo ví,že se tady ukrývám.

Číslo mám veřejné, díky práci,ale to sem nepatří..

Jdu si upravit vlasy, jako by mě i viděl.
Tedy to je ale děs. Já vím deformace, první pohled naladí a zbytek dá dojem celkový.
Nu což...

Tolik myšlenek.. ale tohle kdosi vyjádřit nechtěl, těmi slovy.

Asi omyl.. ale, kdo si to v první chvíli chce uvědomit? Kdo by tomu chtěl hned uvěřit?

Rozbalit si někoho
Najednou přemýšlím nad obsahem. A vlasy jsem si zase rozcuchala, proč já si s nimi musím neustále hrát?

Rozbalím si tě.
Najednou myslím na dárek, který je nešikovně zabalený
Na překvapení uvnitř
Na radost z toho čekání
Na údiv

Možná i zklamání mě napadne, kolikrát jsme rozbalili něco, co neokouzlilo, co jsme vidět, vědět nechtěli

Přesto, zabalené tajemství.

Rozbalovat si někoho, pomalu odhazovat ten krásný papír a čekat,těšit se, toužit, přát si a...

Rozechvělost máve celým tělem, ruce se klepou a my tak moc... chceme vidět, vědět, cítit,..... pod obalem cosi známého, co jsme potichu vyřkli

Kam jsem se to dostala?

Vím co udělám... smazat zprávu... tečka, konec.
Je pryč.¨

Ale pamatuji si jí, naprosto přesně:

" Jednou tě rozbalím. Myslím, že tě asi miluju!Potají."

Víš co neznámý, nerozbaluj mě.
Neříkej, že je to omyl.

Nech mě už navždy věřit tomu, že byla pro mě.