šit

Hned bych vrátil ty chvíle, kdy jsem za něco stál. Kdy to vlastně bylo? Dávno nebo před chvílí? V šest hodin vracívám se domů a není moc věcí, které se změnily. Sedím u otevřeného okna nebo venku na ulici a nebo si ustelu vedle dálnice - nic není o tolik jiné - jen víc podléhám poblouznění, víc piju a už tolik nepřemýšlím, nechci přemýšlet, píšu, slepě píšu a přemýšlím nad věcmi, co přijdou a nebo přišly, ale už se neptám tolik proč a jak. Jsem uchvácený tím, jak vrabec padá ze střechy a vypadá jako list - jen plachtí, jakoby měl padák, jako by byl pírkem - takhle poránu už taky šetří kroky a slova. Už ani já nehledám nejlepší slova, protože ta nejvhodnější přijdou sama. Nehledám nikoho, jen sebe - a i na to už pomalu rezignuji.

Jak za neprůstřelným sklem jdeme synchronně, jak v paralelních světech, co se nikdy nemůžou prolnout. A i přesto můžeme o sobě vědět, o věcech mlčet a chápat. Pískat si na cestu a vědět, že jdeme současně, ale nedotkneme se toho druhýho, jen budeme cítit to pohlazení, to krátké zdání, které je vlastně pouze naše přání. V něm se zračí věčnost a naprosté duševní souznění a všechna psychická izolace, kterou tak rádi přehlížíme. Toto je můj život a i váš, nikdy nejsme s někým víc než na těch pár minut, co si uvědomujeme tuto spjatost, ale jinak jsme pořád sami a nezmění na tom vůbec nic - láska , přátelství, chlast, fet, prachy - prostě skutečnosti nelze uniknout, vždycky nás dohoní.