Chybíš mi, Davídku

abych používala lásku a štěstí. To, že mě občas někdo zklame nebo dojde k nějaké špatné události, k tomu zkrátka patří i když mě někdo srazí až na dno, důležité je, že se z toho sama dokážu zvednout, vypořádat a žit zase dál. Samotě se někdy nevyhnu, i když miluju a své přátele si chráním, osamělost si mě přesto chytí a sáhne mi na srdce a duši stáhne v síti. Mít k sobě úctu a mít i sebe ráda, když celý svět mi ukazuje záda a není nikdo, kdo rád a hlavně v čas, utrácel by se mnou svůj drahocenný čas.

Po světě někde tančí opilé světlo, němě se mihotá pokojema. Z krbu se šíří příjemné teplo, se kterým kdysi byla jsem spokojena. Nálada klesá, jak promile stoupají, občas i slzy se proderou do očí. Ani já se se svými problémy netajím, možná doufám, že slzy je rozmočí. A tehdy poznám své přátele pravý, chytnou mě za ruku a odvedou někam ven. Řeknou jen: "Neboj, všechno se spraví, to se ti zdálo, to byl jen zlý sen."

S největším přítelem mého dočastného života se loučím, bolest ze srdce však neodloučím. Slzy se mi berou do očí, zbývá mi jen doufat, že vše se mi v dobré otočí. Beznaději se jemně dotýkám a s úzkostí se potýkám. Slova ztrácejí smysl, jen vzpomínky mi naplní mysl.

Davide, hrozně moc jsi toho pro mě udělal a já ti vlastně ani nestačila za všechno poděkovat. Byl jsi součástí mojí duše, mojí hlavy, mého srdce.. Celou dobu mi pořád na tobě záleží a jen doufám, že už se netrápíš, nemáš žádné bolesti a uvnitř tebe, je ještě alespon kousek mého já. Nedokážu pochopit, jak jsi mi tohle mohl udělat. Nepamatuješ si, jaké jsme měli spolu plány?

Přála bych si, abych se vzbudila z toho hrozného snu a ty jsi tu byl opět u mě.....