ROK za rokem...

Co jsou to vlastně narozeniny…jen to symbolizuje to, že jste zase o rok starší, zase jste se o nějaký ten čas přiblížili ke smrti, to je život. (nebo osud, jestli chcete…)

Trochu vás pustím do hlavy jedné „skoro“ šestnáctky… Dnešní doba je rychlá, nepřipouští omyly, chce jen perfektní výsledky, ví přesně co chce a pokud to nesplňujete jste vyřazeni ze hry. Já se tak napůl také cítím vyřazená ze hry, podmínky dnešní doby nesplňuji a nikdy jsem se nesnažila, ve škole jsem žádné velké cíle neměla, nejsem díte ambiciózních rodičů a nemám Einsteinovo IQ, jsem se sebou spokojena?? –Já si na to přesně odpovědět nedokážu, ta otázka by se spíše hodila nějakému důchodci v houpacím křesle a s fajfkou v puse, co si čekání na smrt krátí vzpomínkami na jeho život… ano, až v tomto věku jednou budu schopna rozhodnout zda jsem život prožila jak nejlíp to šlo, nebo zda jsem posrala co šlo. (Omlouvám se za vulgaritu .. poslední dobou to se mnou jde z kopce, to jsou toho následky…).

Ještě před rokem jsem si říkala, „Ještě jednou tolik, a bude ti třicet, třeba budeš mít rodinu,procestovanou půlku světa, spoustu přátel, případně nepřátel…“ Teď rok utekl a co… myslím si „Ještě jednou tolik a bude mi třicet dva, tou dobou budu mít…“ Každá rok se to asi bude opakovat a já třeba každý rok nad tím napíšu úvahu.. kdo ví. Jedno vím jistě, za jeden rok se vám zvládne překopat v životě věcí, co někomu za celý život ne… Kdybych tak měla shrnout předešlý rok…
1. makala jsem a připravovala se k přímkám
2. snášela všechny narážky na mou osobu a stále jen slyšela jak jsem nedokonalá,inu rodiče umí deptat vážně nejlíp….
3. v přípravě na přímky jsem použila spoustu čokolády … jde to vidět.
4. přímky jsem úspěšně zvládla
5. znepřátelila jsem si některé, teď už minulé spolužáky
6. silně jsem se upínala ke konci šk. roku až konečně vypadnu
7. vypadla jsem, ale necítím úlevu, dostávám nový strach
8. „přátelé“ do kterých bych to nikdy neřekla se stali mými přáteli, ti od kterých jsem naopak měla velké očekávání mi připomněli, že se nemá věřit nikomu než sobě, někteří mi naopak rozjasnili obličej tím, že jsou takoví jaké jsem si je vždy přála a viděla je… inu všem skupinám děkuji.
9. je půlka prázdnin za mnou a přepadá mě silná nervozita a nikdo mi nechce pomoci se jí zbavit…
10. hrajeme se doma na šťastnou rodinku, usmíváme se od ucha k uchu a uvnitř každý trpí čím dál víc.
11. umírá mi člověk, ke kterému jsem vždy vzhlížela s úctou a upínala na něj spoustu nadějí… můj domeček z karet se boží… asi zafoukal vítr.
12. jeden člověk, do kterého bych to nikdy neřekla mě přesvědčil, že život je plný překvapení, dělá jeden čin za druhým a já nestíhám popadnout dech… nakonec je smutné, že mu můžu popřát jen-hodně měsíců a ať si je užije jak nejlíp umí, nebo v lepším případě ať se nad sebou zamyslí a bojuje, má proč, i když to nevidí, smrt je sice bestie, ale i nad ní se zvítězit dá.

A teď se znovu vraťme k mým narozeninám, jestlipak uhodnete mé největší přání? Ještě před pár měsíci to bylo vypadnou a nevrátit se… teď to je spíše „z povzdálí se dívat, jak se bortí jejich domečky z karet a škodolibě se radovat“… ano, stal se ze mě zlý člověk ,a nežere mě to, těší mě to. Vždy jsem si myslela, že pomstychtivost se ke mně nehodí, ale kdepak… je to skvělá vlastnost, oplácet těm, co ublížili vám, vážně… sice vás uvnitř všechno tlačí, často máte v očích slzy, ale taky si říkáte, mlýny domlely, a dobře…

Asi vyznívám jako člověk, co nemá žádnou radost ze života, co? Ale nebojte mám jí dost… Když je vám nejhůř, život vás naučí radovat se z maličkosti.
Takže se tedy mám v plánu radovat z Keltské noci, z Mohelnického dostavníku a možná nějaké té pařby s kámoši, měla jsem úplně jiné plány, ale ne všichni s nimi souhlasí a věnují se radši svému životu, než ho komplikovat s mým…

Tak jsem se představila, já optimistická „skoro“ šestnáctka.