čas vržený do tmy:

Jak myslet na hezké věci, které mají člověka činit šťastnějšími?
Je krize a dotýká se nás, prostých. Zatíná do nás drápy.
Jenom tak jsme si povídali, jakože držíme černou hodinku.
Minuty odkrajovaly čas, a my si nezačaly povídat vlastně nic co by se dalo připočíst k pohodě. Děti loudily; my ale zahleděni do problému fenoménu zvaného krize jsme cítily smyčku hovoru. Co bude??
A tak krásný podvečer upadá do tmy stejně jako nálada.
Kdepak myslet na něžná slova?
V obraze se mi odráží odkaz prokletých básníků:

Viktor Hugo:Jersey, leden 1853/Veselý život- závěr:
Ti lumpy, lupiči, větší než byli kdysi,
chtivými tesáky hryžou lid, kruté krysy,
nacpou se na kdekom
bez srdce, se dvěma tvářemaq darebáků.
"Eh! Básník!" říkají:"ten chodí s hlavou v mraku!"
Budiž. Zrovna jako hrom.

...a tak nezbývá než hledat ve tmě nové světlo, uslyšet znovu slova....