Spadané listí

Až teprve dnes mi došel význam uklízení spadaného listí z hrobu. Ani nevím, proč jsem nad tím zrovna odpoledne začala přemýšlet a došla k závěru.

Už mnoho let navštěvujeme s rodinou na den Památky zesnulých hřbitov. Chodila jsem tam s rodiči a prarodiči, položili jsme věnce, zapálili svíčky. A odklízeli spadané listí ze štěrku kolem náhrobního kamene. Jednou mi bylo řečeno, ať to udělám, a já to jaksi automaticky dělala každý rok.
Něco se změnilo. Už listí neodklízím každý rok, a neodklízím jej z hrobů pro mě neznámých lidí. Vím, že měli něco společného s mou rodinou, ale zemřeli dříve, než jsem se narodila já. Jsou pro mě pouhá jména, bez tváře a osobnosti.

2.listopadu s prarodiči na hřbitov nepůjdeme. Letošní rok zemřela babička, kterou miluji, se kterou jsem si rozuměla(vlastně si s ní rozuměl každý, protože byla tak úžasná). Dva a půl měsíce na to dědeček. A já listí odklízím každý týden.
Odklízím jej, i moji rodiče, protože víme, jak zbytečné to je. Je jisté, že do hodiny tam bude minimálně poloviční množství listí, opět spadne. Je to zbytečná práce, jako je zbytečné doufání, že se oba někdy vrátí.
Je v tom stejná bezmoc, jako v tom, že jsme je ztratili. A jen pro tu bezmoc to děláme.

Spadané listí. Tak zase do týdne bych jej měla posbírat.