Náhody v mém životě

Když jsem zadala heslo „náhoda“ do internetového vyhledávače, zjistila jsem, že – „Náhoda v běžné řeči označuje jevy, jejichž výskyt neumíme vysvětlit. Pokud něco označíme za náhodný jev, můžeme tím mínit dvojí odlišný názor: příčinu či vysvětlení jevu neumíme nalézt, nebo jev žádnou příčinu nemá.“ Tak nevím, jestli jsem našla to, co jsem potřebovala a už vůbec netuším, jestli jsem se alespoň trochu významu slova „náhoda“ přiblížila.
V podstatě totiž stále nevím, co opravdu náhoda je. Jev bez příčiny nebo s příčinou nevysvětlitelnou? A co je to jev? Všechno kolem nás? A nemohlo by to potom znamenat, že celý náš život je jedna velká náhoda? Ale to ne. Život je spíš souhrnem mnoha a mnoha malých náhod vytvářejících někdy až neuvěřitelné osudy.
A přesto existuje spousta lidí, kteří vám řeknou, že náhody neexistují. Třeba si zkuste na kousek papíru napsat deset, podle vás náhodných, čísel. A přijde možná psycholog a možná matematik, na tom teď nezáleží. Důležité je, že vám přesně vysvětlí, proč jste napsali právě taková čísla. Vyvrátí všechny vaše argumenty, kterými se budete snažit popřít jeho tvrzení, že to, co jste napsali náhodné není. Vysvětlí vám, že to všechno je v podstatě přesně podle určité definice, ať už matematické nebo jakékoliv jiné. A vy jste si mysleli, že je to jedinečné a náhodné.
A takových příkladů by byla spousta. A na druhou stranu by snad zase byla spousta příkladů, kdy bychom náhodu dokázat mohli. A tak jsme znovu na začátku. U té jediné otázky – „Existují, nebo neexistují v našem životě náhody?“
Já osobně si stále myslím, že opravdu existují. Možná nejsme schopni napsat řadu náhodných čísel, protože nedokážeme zamezit mozku jeho neustálé vytváření si různých asociací a vztahů, které se nám zdají naprosto náhodné. Ale náhody jako takové určitě jsou.
Musí být, protože přece není možné, aby úplně všechno v našem životě bylo podle nějakého předem stanoveného plánu. Aby všechno jelo v určitých kolejí s nemožností vybočit. S nemožností chytit se nějaké náhody a třeba úplně změnit náš život. Protože já si myslím, že existují náhody málo významné, ba pro někoho snad úplně bezvýznamné, ale také existují náhody, které mají význam mnohem větší. Nevím, jestli je těchto náhod mnoho, těch životních, které velikostí svého významu snad přestávají být náhodami a přitom nemohou být ničím jiným, a proto musí být náhodami, i když to spousta lidí popře. Nejspíš jich příliš nebude a možná o nich ani lidé nebudou chtít mluvit, protože náhody nejsou vždy příjemné. Některé z nich mohou být bolestné a podle mě ty bolestné budou právě spadat do této kategorie náhod významných.
Zamýšlím se nad náhodami v mém vlastním životě. I když bych v podstatě neměla psát o něčem, čemu nerozumím, protože stále nevím, co náhoda opravdu je, mám pocit, že v mém životě náhody byly. Byly a jsou a stále budou. Je to další z těch otázek, které nás neustále nutí k přemýšlení, vyvozování různých závěrů a následně jejich popření. A dalšího přemýšlení a dalšího vyvozování závěrů. A znovu popření. A stále a stále až jednou pochopíme, že k tomu, abychom byli šťastní a k tomu abychom opravdu žili, nepotřebujeme všemu rozumět a všechno chápat. Nepotřebujeme znát ani podstatu náhod, stačí, že v našem životě jsou a my je dokážeme rozeznat, víme, že tu jsou a jsme za ně vděční, protože víme, že zde nejsou bezdůvodně. Snad nás mají něčemu naučit, možná nám mají pomoci pochopit věci, které pochopit máme nebo nás právě jen mají donutit k přemýšlení. K tomu odpoutání se od reality se všemi jejími nepopřitelnými fakty, se všemi pravidly a nastolenými normami. Abychom se mohli jen tak potulovat svojí vlastní fantazií, jen tak objevovat své vlastní já, své myšlenky a vlastní názory. A to všechno jen v rámci naší jedinečnosti. Přemýšlet nad náhodami…