Tak jistý svým místem, tak jasně ztracen.

Přejíždíš pohledem snad všechno kolem a jen přemýšlíš, zda je obloha šedivější než nejtmavší modř, nebo jestli provazce deště rády bičují Tvou tvář.
Kolem dokola. Třesou se Ti ruce, snad z chladu okolí. Co dal bys za velký hrnek horkého čaje. Vydržet. Jen ještě chvíly.
Ťik-ťak. Vteřiny se táhnou jako měsíce, z minut se stávají roky. Vydržet.
Z nutností se stávají zbytečnosti. Ze zbytečností neutišitelné touhy. Tápeš.
Někde mezi tím co si ostatní přejí, někde mezi vlastními pocity. Tak jistý svým místem, tak jasně ztracen.
Vroucná objetí k uchování té trošky tepla co Ti zbyla. Neplač, však bude líp.
Věříš ve zbytečnosti, vždyť i ony mají nějakou cenu. Mnohdy větší, než jsi jim ochoden přiložit. Nebo nemají? Zbytečné přítěže, zbytečná muka.

Brouzdáš mezi kapkami deště, jen aby si se mohl vrátit zpátky do tepla, k horkému čaji. Snad jen proto, aby to všechno neztratilo smysl, aby ses měl kam vracet.



Lež.
Abych se já MĚLA kam vracet.