Noční můra

Jak snadné je lehnout si do připravené, rozestlané postele. Překulit se na bok a s přáním od milované osoby zavřít oči a nechat si zdát ty sladké sny. Jak je to snadné, pro někoho.
Ač spánek je sladký a potřebuje ho k fungování každý tvor na světě, jsou mezi námi tací, kteří se šera, tmy a přibývajících hodin na ciferníku děsí k smrti. Chodí spát se žaludeční neurózou v očekávání, vědění a naprostém zoufalství, že už za chvilku začne všechno znova nanovo. Se stejnou myšlenkou usínají, stejně jako já.
Nohy mám studené už předem, teplé ponožky je nezahřejí. Stejně jako dlaně, které by posloužily stejně dobře jako chladící zařízení jaderných tyčí v atomové elektrárně. Váhavě sáhnu po peřině, když únava povoluje už i krční obratle a hlava samovolně padá na hruď. S těžkým polknutím položím hlavu na polštář a žaludek začne pracovat. Jemné vibrace v celém těle si vesele přenáší studené kapičky potu ve stejné chvíli kdy se víčka pevně zavřou a příběh začíná.
Nebe je krvavě rudé a slunce oranžový kotouč udržuje teplotu pod nulou. Všímám si rampouchů na stěnách skály umístěné uprostřed moře. Nejde určitě o krápníky, jsou studené, a přesto mi není zima. Zatím. Na sobě mám modré tričko s dlouhými rukávy a tříčtvrteční kalhoty, všechno mokré od nějaké tekutiny co je lepkavá, nepříjemná. Jistým směrem mi připomíná uschlou kůži, která se koupala v moři. Vlasy rozdělené do ztvrdlých pramenů kratší, než mám normálně. Postupuju váhavě, bosa, k okraji skály abych se podívala do hlubiny černé vody. Je tak černá, tak hluboká až se mi obrací žaludek a jednou vlnou vyhání těžký kámen k hrdlu. Cítím strach, bojím se, rychlými kroky ustupuji vzad až narážím do stěny, co se propadá a já za ní. Stahuje mě s sebou do té černé vody, můžu pod vodou dýchat, všude je tma, černá. Vyplavu a vylezu na skálu o kus dál. Je tam nějaký výčnělek a donedávna tam stála osoba bez tváře, ale já ji znala. Nemusela mít obličej. Ten přišel až po pár dnech sám. Volám na něj, přikovaná ke skále, ochromená strachem z černé vody. Ale on mě neposlouchá, jen se otočí a usmívá se, jakoby mě neslyšel. Profilovým viděním zahlédnu obrovskou, černou vlnu co valí černou pěnu před sebou a karmínové nebe se v ní odráží. Začínám cítit zimu, i přes strach se rozebíhám k osobě a ze všech sil na ní volám, aby se schovala. Vlna je však rychlejší. Skláním se za skálu a chytám osobu za ruku, pevně až cítím praskání kostí. On se však jen usmívá, nebojí se. Držím ho, nepouštím ho. Když vlna odchází, vylézám a snažím se ho vytáhnout na skálu, začíná foukat vítr, nedokážu ho vytáhnout. A přichází druhá vlna. Neschovávám se, ale stavím se před osobu, ta pouští moji ruku, mizí a vlna přichází. Nevidím, jsem slepá a nemůžu se hnout, dokud mě nepolapí. Ve stejný moment sebou trhnu, srdce mi tluče o sto šest, mám propocené pyžamo, povlečení, klepu se. Je mi špatně a utíkám zvracet. Pak už nejdu spát, s hrníčkem čaje proti bolení žaludku čekám na východ slunce a nával únavy.