Pygmalion

Anotace: Božský G.B., příslušník národa jen odrážející lesk (a bídu) Británie, zparodoval zkostnatělé poměry 19. století, přestože by se lehce dal i Pygmalion pojmout jako drama, byť k tomu na první pohled nesvádí. Proč?

LIZA. No: I dont want no gold and no diamonds. I'm a good girl, I am. [She sits down again, with an attempt at dignity]. Toho si milý profesor Higgins nevšimnul, a sice že tendence prudérnosti viktoriánství se obrátí a zrodí typickou Angličanku, Elizu z Lisson Grove, spořádanou, však beze studu chrlící vtípky, nepřístojné ve vyšší společnosti. Pohleďte do jednání Pygmalionu, do tváře Rexe Harrisona v My Fair Lady, zamyslete se a pak jej najednou uvidíte všude, Higginse, kteří nejdřív čtou denní tisk v metru, potom nesměle oslovují dívku a pak už jaksi po práci nespěchají domů. Vědět, co se od nás v daném věku nebo situaci očekává a být i tak v předem napsané diskuzní komedii šťastný je nevýslovné umění toho podivného národa. G.B. Shaw byl jen jeho soused, a tak na něj mohl ukázat prstem a říct, nechte je být, oni už jsou takoví.
How do you do? Zjevení, jakým se slečna Eliza Doolittlová zdála být, když zpěvnou melodií zaútočila na smečku afghánských chrtů, černobílou rapsodii ztuhlých distingovaných rysů buržoazie, bylo umělé. Žádnou Flower girl z pochybnou gramotností a rodem byste nenaučili způsobům princezny. A žádný dandy by před ní nepoklekl, byť by jej okouzlila jakýmikoliv prostředky. Plivněme anglickému pesimismu do tváře a on se ještě víc zatne a zatvrdí. Je přeci synem hokynářů, doškařů a květinářek stejně jako earlů a Higginsů. Dnes se už za čepec za pár pencí nestydí, unylou extravaganci přenechává mírně degenerovaným účastníkům Ascotu a zatím pěje: Move your bloody ass! v hospodě, tady v pubu.
Pakliže Freddy a další považují obraty cockney za novotvary a přijdou jim k popukání, nezadají si z ignorací Flower girls, které klejí a ještě jim není stydno dávat ve společnosti své nedostatky na odiv. Profesor fonetiky Higgins šílí z hysterie hodné sólového herce nebo Američana. Sobecky nehodlá své rámě nabídnout květinářce ani lady. Jak nádherný archetyp, doufejme stále přežívající v srdcích gentlemanských institucí, zde vidíme. Těžko říct, proč si takto představujeme dokonalého Angličana, vždyť i sir Winston byl ženat, ač to vůbec není podstatné.
Božský G.B., příslušník národa jen odrážející lesk (a bídu) Británie, zparodoval zkostnatělé poměry 19. století, přestože by se lehce dal i Pygmalion pojmout jako drama, byť k tomu na první pohled nesvádí. Proč? ProtožeViktorie všem přijde směšná svým zjevem, protože měla tolik dětí a když jí umřel manžel, nosila navždy smutek. Nehledala milence, nikoho nesvrhla z trůnu. Její doba je světu vzorem ctnosti a vážnosti. Posmíváme se něčemu, čemu nerozumíme? A rozumí tomu vůbec Angličané?
Kdyby měla Eliza s Higginsem dceru, nosila by tmavé barvy, uprostřed jednání by se nachvíli znemožnila obhroublým vtipem a boty, ty boty by byly elegantní ale ošoupané. Kdyby ti dva měli syna, volil by Conservative Party a nosil na obleku batoh do práce. Zdá se, že epitetonům jako železná lady, Earl Grey nebo Flower girl, dává Anglie smysl.