Pohnutý osud lidických dětí

>>Na počátku bylo slovo a to slovo vyšlo z úst Karla Hermanna Franka. Toto slovo změnilo životy stovkám lidí a jedné celé obce! To slovo znělo „vypálit“! A tak došlo k náhodnému vybrání obce Lidice. Nebo to až tak náhodné nebylo? <<

Na odborné historické exkurzi jsem prošla mnohá zajímavá místa. Nejvíce mě však chytla za srdce sobotní návštěva Památníku vypálené obce Lidice. I když je to dosti profanované téma, nemohu si dovolit nenapsat alespoň pár řádek mého názoru na tuto tragédii. Nejvíce mě samozřejmě zaujal pohnutý osud dětí.

Skoro každý z občanů České republiky ví, co si vybavit pod pojmem LIDICE. Každý ví, že 10. června 1942 byla tato obec vypálena jako trest za provedený atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ale málokdo už ví o tom, co vše stálo na pozadí této smutné události, a jaký to mělo důsledek pro další život lidických obyvatel. Jen málokdo rozumí tomu, proč toto neštěstí potkalo právě Lidice. Není moc známé, že byli obviňováni dva muži, kteří z této obce pocházeli, z atentátu na Heydricha. Stejně tak se málo mluví o tom, jak dopadli zdejší obyvatelé, kteří tuto tragédii přežili. Důležitý je fakt, že tato „akce“ netrvala jen 10. června 1942, ale dokonce pár let.

Den strávený na pietním místě tohoto rázu ve mně zanechal mnoho vzpomínek, hlubokých myšlenek a otázek, na které nemohu naleznout odpovědi. Na druhou stranu to byl vhodně strávený čas, který mi dal tu možnost vrátit se alespoň v mysli o pár desítek let zpátky do minulosti. Bylo velice zajímavé projít si po místech, kde kdysi stála celá obec, kde v té době žilo 493 obyvatel a slyšet informace od pamětnice, která si toto vše prožila na vlastní kůži. Zbytek nám dokreslily tři dokumenty týkající se tohoto tématu. Dobu zde prožitou bych určitě zhodnotila jako zajímavou část exkurze.







Osud obce Lidice v kostce:

Dva lidičtí obyvatelé J. Stříbrný a J. Horák odcházejí do Anglie, aby se mohli přidat k výsadkářům.
27.5.1942 Jozef Gabčík a Jan Kubiš provádí atentát na zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu Reinharda Heydricha.
Je vydáno stanné právo, vypsána odměna na atentátníky a dochází k výslechům až tisíce lidí.
4.6.1942 Protektor R. Heydrich podléhá svým zraněním a umírá.
Hitler a jeho Německo zuří, hodlají potrestat Čechy usmrcením 10 000 lidí. V tu chvíli přichází se svým nápadem Karl Hermann Frank . Díky okolnostem, ke kterým vedl milostný dopis ženatého Václava Říhy slečně Anně Marusczákové, kde se vychloubal provedením atentátu na říšského protektora a vědomím o odchodu J. Stříbrného a J. Horáka, jsou vybrány Lidice.
!9.-10.6.1942! Osudné datum tragické události vyhlazení obce Lidice.
- obyvatelé obce vyzýváni k odchodu z domu, měli si vzít své cennosti
- muži posíláni do Horákova statku, ženy a děti do školy
- domy byly vypáleny, hroby vykopány a zneuctěny, celá vesnice srovnána se zemí, i rybník byl zasypán
- muži od 15 let byli zastřeleni, ženy poslány do Ravesbrücku a děti na převýchovu nebo do vyhlazovacího tábora v Chelmnu
16.10.1942 Ukončeny životy zbylých osob, které měly trvalé místo v obci Lidice.
Tuto tragickou událost přežili jen tři muži, Josef Stříbrný, Josef Horák a František Seidl.
Trvalé bydliště v obci Lidice se stalo osudným 192 mužům, 60 ženám a 88 dětem.









Osud lidických dětí:

Když se zamyslím nad tím, co postihlo tuto středočeskou obec a její obyvatele, vhání mi to slzy do očí. Proč za jednoho člověka muselo trpět tolik lidí? Na tuto otázku si bohužel lehce neodpovím. To co se pozdního jara roku 1942 v Čechách přihodilo, je naprosto nepochopitelné. Osobně neporozumím, jak vůbec někoho mohla taková ohavnost napadnout. A přeci se tak stalo.

I když tato událost stála mnoho lidských životů, chtěla bych se spíše zaměřit na oběti dětské. První děti zemřely již 10. června a byli to tři chlapci: Josef Hroník, Josef Doležal a Josef Nerad. Zbylé děti byly odvezeny spolu se všemi ženami do gymnázia v Kladně. Tady byly vybrány tři, které čekal osud života v Německu. Oplývaly tím, čemu Němci říkali „árijské rysy“.
Ženám bylo oznámeno, že musí odjet do tábora v Ravensbrücku a že jejich potomci tam budou dopraveni vzápětí autobusem. Směly zůstat jen ty, které měly děti staré do 1 roku a které byly těhotné. Ty čekal osud v Dykově ulici v Praze, kde byl zřízen tajný útulek gestapa pro vězněné těhotné ženy. Po porodu se dočkaly odebrání dětí a okamžitého přesunu do Ravensbrücku. Ze sedmi dětí narozených po vyhlazení obce bylo nalezeno jedno.
88 lidických potomků odvezl Hlavní rasový a přesídlovací úřad do tábora v Lodži. Zde byly umístěny do textilní továrny přeměněné na sběrný tábor, kde spaly na zemi a jedly vězeňskou stravu. Malým osvěžením pro ně byl dr. Jan Zielina, který uměl trochu česky a nechal mezi svými lékařskými přáteli uspořádat sbírku potravin pro tyto malé „vězně“. Po několika dnech bylo náhodně vybráno dalších sedm dětí vhodných k poněmčení. Jedno z nich poté náhle přestalo vyhovovat a bylo deportováno zpátky.
Osud těch, kteří zůstali, nebyl příliš veselý. I když ono takové poněmčení asi také nebylo moc radostné, ale stále to bylo to menší zlo, které nastalo. I přesto, že v tu chvíli se nevědělo, že za pár let 2. světová válka skončí, byla tu stále ta naděje, že děti přežijí a budou se moci vrátit ke svým matkám a příbuzným.
81 zbylým dětem byly dány korespondenční lístky, které měly zaslat svým příbuzným v Čechách. To je to poslední, co po těchto nebohých stvořeních zbylo. Vesměs se jedná o vzkazy strýčkům a tetičkám, dědečkům a babičkám, kde je prosí o zaslání nějakého jídla, případně i ošacení a kde se ptají po svých rodičích a rodné obci. Zde jejich životní příběh končí. Je však zřejmé, že ještě před ukončením jejich životní pouti doputovaly na začátku července 1942 do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde byly nuceny k vysvlečení a umytí se, a poté odvedeny do nákladního automobilu vhodného pro cca 90 osob. V tomto prostoru čekala 82 lidických (jedna holčička byla navrácena zpět) a 12 ležáckých dětí (obec, již potkal stejný osud jako Lidice) smrt. Byla krutá, trvalo téměř 8 minut, než vydechl poslední potomek těchto dvou obcí. Jejich vesměs malá tělíčka byla spálena a popel naházen do jam hlubokých 8-10 metrů, případně do proudu řeky.
Po skončení války bylo ze 105 dětí nalezeno pouhých 17.
Trhliny způsobené na duší přeživších jsou velice tragické. Těm nejmenším vyrůstajícím v dětských útulcích chyběla láska a individuální péče, ti větší byli vystaveni posměchu německých spolužáků a byli nuceni zapomenout na své rodiče a svůj rodný jazyk. Je smutné, že ne všichni, kteří přežili, měli tu možnost setkat se svými biologickými matkami.

Jsem toho názoru, že člověk, který má srdce nikdy nemůže plně pochopit důvody, které vedly k takovémuto konci. Jak je tedy možné, že se něco tak ohavného mohlo stát před 67 lety, kdy už by měla být lidská společnost civilizovaná? Jak mohli ti, kterým se důvěřovalo, dopustit něco takového? Jak vůbec mohl někdo ublížit nevinným bezbranným lidským stvořením? Myslím, že tyto otázky by bylo těžké zodpovědět. Ale pro mě jako pro ženu a jednou matku je tato věc nepředstavitelná. Děti přeci za nic z toho, co se stalo nemohou, tak proč je trestat a ještě tak krutě?!

Velmi hezkou vzpomínku na jejich tragický osud máme díky akademické sochařce prof. Marii Uchytilové a jejímu manželovi Jiřímu Václavu Hamplovi. Tato žena věnovala téměř celý svůj život práci na sousoší 82 dětí v sádře. Ze svých prostředků nechala tři sochy odlít z bronzu. Zemřela 16. listopadu 1989 a nedožila se tak umístění svého „Památníku dětských obětí války“. Ten byl celý odhalen při 58. výročí tragédie dne 10. června 2000 za pomoci jejího manžela, který toto dílo dokončil. Sochy dětí jsou čelem obráceny k hrobu svých otců, dědů a kamarádů.





Mé vzpomínky na prožitý den v Památníku:

Kromě návštěvy Památníku a muzea jsem měla možnost setkat se s jedním přeživším dítětem. Byla to žena, která se dnes jmenuje Jaroslava Skleničková a která byla s dospělými ženami ve svých 16 letech umístěna v pracovním táboře Ravesbrück. Tato paní je dnes tak silná, že dokáže o svém krutém dospívání hovořit a dokonce se u toho i zasmát.

Poté jsem spolu s kolegy zhlédla tři dokumenty věnující se tématu Lidice. První se nazýval Balada o růži a jednalo se spíše o propagační materiál komunismu. Druhým filmem bylo svědectví některých přeživších osob pod názvem Noc delší než den, který vznikl hlavně díky Stanislavu Motlovi. A třetí dokumentující ukázka nazvaná Živé sochy mrtvých dětí byla věnována autorce již zmiňovaného sousoší.

Prvním momentem, kdy jsem ucítila slzy v očích, bylo muzeum. Oddělení věnované dětem ve mně vyvolalo velmi bolestné pocity. Vidět ty fotografie, ze kterých se na mě usmívaly dětské tváře, číst korespondenční lístky, které byly napsány dětskou ručkou a poslouchat dětské hlasy, které tyto dopisy četly, ve mně vzbudilo emoce, které mi sevřely srdce a při kterých mi zvlhly oči.

Druhý takovýto moment mě potkal při pohledu na sousoší vytvořené akademickou sochařkou prof. Marií Uchytilovou. Dívat se na 82 dětských soch v nadživotní velikosti ve věku 1 až 16 let nebylo moc lehké. Vidět ztvárnění tváří, které se dívají se strachem v očích, pohyb těl, kdy se snaží bránit, utéci a ti menší schovat, ve mně probouzí potřeby tyto děti nějakým způsobem ochránit. Bohužel dnes mohu akorát tak věnovat tyto řádky jejich příběhu, aby vzpomínky na ně žily dál.