Mamince a tátovi

Jak se člověk v průběhu života mění?Nikdy sem o tom moc nepřemýšlela,jen vím že jako malá jsem nikdy nechtěla vyrůst.Proč?Bála jsem se.Čeho?Toho,že až vyrostu tak mě maminka nebude chtít.Že když mě nebude moct pochovat tak už nebudu její holčička.Hloupé,řeknete si ale já tomu pevně věřila.Až když jsem si zula dětské botičky,obula ty pravé dospělácké a tím se obrazně přehoupla do dospělosti jsem pochopila že maminky nikdy nepřestanou milovat svoje děti.Ať jim je pět deset nebo třeba padesát.V průběhu času se ten cit totiž jenom rozvíjí a prochází různými proměnami.Když se narodíme jsme na mamince závislí ale v průběhu času se stále více stáváme samostatnými bytostmi.Přicházejí hádky a nedorozumění,někdy si totiž myslíme že nemusíme svým rodičům nic vysvětlovat a že nám nemají co nařizovat.Prostě že už jsme dospělí.Jak často se ale v tomto domnění mýlíme.Přehlížíme jejich rady,protože si myslíme že my to dokážeme líp.Pak s natlučenými ústy přicházíme prosit o odpuštění.Co na to naši milovaní rodiče?Nevyčítají,nesoudí jen nás vezmou do náručí,dají nám další šanci.Kolik díku si zaslouží?Nevyčíslitelně.Tak vám děkuji maminko a tatínku.Za vše co jste pro mě udělali a ještě uděláte.Za všechna ta zklamání a hořkosti které jste museli ustát a za všechny probdělé noci které jste strávili u mojí postele když jsem byla nemocná.Ještě toho bude spousta co se mnou budete muset vydržet…….a já ani nevím jak bych vám to mohla splatit.