Sloni o lidech

„Jsou tak maličcí a křehcí, je mi jich líto. A co teprve jejich mláďata. Přirovnala bych je všechny k tyčinkám – některá silnější, některá hubenější, jiná jednobarevná a jiná barevnější. Přesto jsou si tak podobní.
A co teprve obaly? Nechápu, proč jsou tak barevní, jako kdyby byli taky z cirkusu. Nejenže mají barevné obaly, oni mají obarvenou i kůži. Vlastně, jak to tak pozoruji, kůži mají obarvenou jen ti s dlouhými vlasy, asi samičky.
Je mi jich opravdu moc líto. Jsou velicí skoro jako jedna moje noha. No ovšem, oni mají jen dvě nohy. To je skandál! Nemají žádné zuby, jak asi žerou? Odhaduji, že jim to moc nejde, protože okolo výběhu se povalují kusy jejich nerozžvýkaného jídla. Dokonce mi i do výběhu hází potravu, asi doufají, že jim to předžvýkám, chudáčci. Nemají ani veliké uši, proto na sebe tolik hulákají. Hlavně nechápu, proč tu pokřikují, že páchnu, když nemají skoro žádný nos, který by jim dovolil toto tvrdit.
Nerozumím, k čemu jsou ty malinké krabičky, co se občas zablyští. Tři už jsem jim ukradla, rozbili se. Hloupé, vyrábět něco tak lehce zničitelného. Jen na to zlehka šlápnu, a … křaach.
Už aby padalo to bílé a ledové, to jsem přestávají chodit. Asi jim to taky vadí.“