Kdo to stojí před mým zrcadlem?

Často teď stávám před zrcadlem a tupě si prohlížím tu cizí ženu, kterou nepoznávám. Ne, rozhodně jsem neměla takové vlasy a ty rty taky nejsou moje. Pleť je cizí a oči? Tohle rozhodně nejsou moje oči, ani to tělo není moje. A především to, co je vevnitř není moje.
Jenže co je vlastně moje?

Jako obživlá mrtvola. Ti, co mě montovali dohromady zapoměli některou součástku, která tomu celku dávala neviditelný prvek jednoty. Jakoby do golema vložily špatný šém, který ho sice oživý, ale není jeho.
Ne, tohle nejsem já.
Ale jaká jsem vlastně byla a měla bych být?

Vím, že jsem urazila za ty dva roky kus cesty, ale mám naprosto zastřenou paměť. Kudy jsem šla a kam až mě nohy donesly, co mě čekalo na konci za poznání? Nevím. S Tebou odešlo všechno, všechno co jsem si budovala. Vždyť v těch dvou letech jsem opustila vnitřně všechno, co mě předtím utvářelo a celý svůj život jsem budovala na Tobě, můj milý. Tak odporně pro Tebe nezávislá, milující svobodu, odmítající snít o budoucnosti. Já ji nesnila, můj milý, já ji stavěla. Naprosto vážně a celým srdcem. Zní to tak ohraně, tak prostoduše, jako z červené knihovny. Číst to dřív, otřepu se odporem. Teď to prožívám, aniž bych chtěla, aniž bych tomu rozuměla.
A najednou, ta tajuplná holka, kterou jsi měl rád, ta tvrdohlavá ženská, kterou jsi trpěl, ta konkubína Tvé náruče, ta dáma, kterou všichni chválili někam zmizela. Jakobych si zapoměla uložit heslo k danému profilu.

Prozraďte mi někdo, jaká jsem byla, nemůžu si vzpomenout. Odříkám vám vše o něm - miloval jarní zeleň a nenáviděl podzim, jeho předci byli kováři a garantem bakalářské práce byl Háza, nenáviděl autobusy a miloval Tokajské a Moravský muškát, kamarádka byla veterinářka Iva a kamarád do nepohody Luboš, chtěl jednou berňáka a.... Vyjmenuji vám vše, co měl rád a co v něm budilo odpor a hlavně bych mohla říct, co jsem neměla dělat a z blbosti udělala. A hlavně to, v čem měl pravdu...
To vše vám řeknu, ale zkuste se mě zeptat na mou oblíbenou barvu, účes nebo hlášku. Co je pro mě důležité? Nevím.
Tuhle pecku do žaludku mi dal pánbíček za to, že jsem tak zarytě nechtěla být na někom až tak moc závislá. A teď? Jsem chodící mrtvola bez duše, bez minulosti a budoucnosti. Jednou za čas se dokážu sebrat a vypotit ze sebe kus úsměvu, energie, aktivity... o to víc pak vnitřně umírám. Nechci taková být, ale s každým pohledem do zrcadla, zjišťuji, že ze mě nezbylo nic.
Tak moc jsem mu chtěla hrdě splnit poslední slib, kdy jsem slíbila, že zůstanu stejná.

Nevím, ale jaká. Ta ženská, co zírá do mého zrcadla rozhodně nejsem já. Ale kdo jsem vlastně já?
Teď už nikdo.