Konec?

Stalo se to, co se stát nemělo. A když nad tím vším člověk uvažuje, je to ještě horší. Jak vyřešit všechny problémy,nebo jim alespoň utéct? Jedno řešení se vždy najde.. Vzít do ruky nůž, žiletku, zkrátka něco ostrého.. V tu chvíli nepřemýšlíte nad ničím jiným, než že chcete cítit tu bodavou bolest, vidět pramínky krve stékající po ruce.. Možná se přestanete ovládat, budete chtít vidět té krve čím dál tím víc, cítit bolest čím dál častěji..

Ale jednou se může stát, že to přeženete…A pak? Nebudete už cítit nic, než ten krásný opojný pocit otupělosti; uvidíte jen, jak se svět točí… Pak už jen letmo zaslechnete útržky hovoru, pláč lidí, kterým nejste lhostejní a kterým jste tímto ublížili, ale bude Vám to jedno... Možná zahlédnete či uslyšíte přijíždět sanitku, zvuk sirén, hovor zřízenců…
Když budete mít štěstí? Tak se probudíte v bílé, nemocniční posteli, s plačící rodinou a přítelem vedle sebe. Ale je to až taková výhra? Návštěvy toho blázna, který si říká psycholog; lidé si budou myslet, že jste psychopati, aniž by je zajímalo, jaký jste k tomu měli důvod a v neposlední řadě řešení dalších a možná horších problémů než doteď…

Přežití bych nazvala spíš jako smůlu.. Copak v tomhle světě může přežít jen trochu normální člověk? Člověk, který nechce denně lhát? Ne. Dnes každý dělá vše jen proto, aby se zalíbil tzv. „oblíbenějším“ lidem, než je on sám. Ale jací jsou ti „oblíbenci“? Buď jsou to lidé bohatí nebo krásní, nebo ti, které každý respektuje. Ale i ten respekt je většinou podmíněn vzhledem a majetností…

Má tedy vůbec cenu žít?