Deník, díl pátý

Můj milý deníčku,

dlouho jsem na tebe neměl čas, nicméně se kolem a kolem nic nového nestalo. Opět ty stejné rutinní záležitosti, jako cestování, škola, sex. Co na tom...
Začínám si uvědomovat, že co lidem neřekneš, to si domzslí po svém. A zpravidla volí tu nejhorší variantu, kde zmizela nějaká víra v dobré?
A taky mi přišla trackmania, což v praxi může znamenat, že si oříznu svůj už tak malý volný čas na minimum. Ale přece jen mě to vedlo alespoň k malému zamyšlení. Dokud člověk něco neumí je překvapením když se mu to povede. Ale když to umí, je překvapením když se mu to nepovede. Avšak je ta hranicve přesně uprostřed? Není, Je až téměř u "víc umět nejde". Proto aby byl člověk v něčem dobrý, musí být jedním z nejlepších, jinak může stále jen říkat: "Budeš se divit, ale dokázal jsem to!".
Taky začínám dostávat pocit, že se kolem mě shromaždují lidi, že jim nejsem pro smích. Teda asi ano, jsem bavič, měli by se smát, vyžaduju to. Ale celkově, pocit neznámý, někdo příjde někam, kde jsem já a jde raději za mnou, než kamkoli jinam, či dokonce sám.
Dospívám k závěru, že nejsem špatný člověk, myslím to se všema dobře, potom se mi to i vrací. Jen bych si jednu věc přál, aby lidi přestali soudit, když nic neví. Je mi to souzeno, polovina dobrého ve mě je díky mé tajemnosti. Lidi mě poznají, vnímají co dělám a soudí, pokud se však dostanou hloubějí k jádru věci, zjistí původní zámer a mají mě radí, avšak tato cena odradi všechny slabé povahy. Ty co ve všem hledají špatné, ale stojí mi za to?
Co se týče mého "kamarádslého" vztahu, začíná se to všechno zamotávat, jakoby dřevnatět. Začínám si to celkem dost brát, ale mám dělat, jakoby nic? Že mi nepřirostla k srdci? Alle měl bych si hledat i jinné přátele, ostatně mi začíná připadat, že tomuhle jednou stejně odzvoní. Tedy v dobrém.