Eutanázie

Požádala mě kamarádka jestli bych nenapsal něco o „Eutanazii“a já souhlasil. Hned úvodem, ale musím říct, že jsem se dostal někam úplně jinam než jsem zamýšlel. A tak prosím, aby jste byli shovívaví k mé úvaze na toto téma.
Všichni si aspoň zjednodušeně dokážeme představit o co vlastně jde. Starý bezmocný člověk těžce zkoušený chorobou, pro kterého není žádného léku a jeho utrpení, nesnesitelná bolest a postupná ztráta lidskosti ho žene na pokraj jeho psychických i fyzických sil. Kdy prosí o milost, žebrá aby mohl zemřít slušně jako člověk, zemřít když ještě nese známky člověka, kdy vnímá okolí kolem sebe, pamatuje si tváře a své blízké a chce aby si ho jeho příbuzní pamatovali tak jak vypadal na vrcholu svých sil, tak jak vypadal než ho To potkalo.
Kdo z nás by dokázal odmítnout. Kdo by uměle prodlužoval to utrpení zvlášť u člověka, kterého milujeme. Kdo by chtěl vidět jak se z člověk,a kterého známe celý život stává troska, která přestává být člověkem a stává se pouze uzlíčkem svalů bez vlastní vůle ovládat svůj život. Kdo by chtěl vidět jeho utrpení. Není třeba abych řekl, že máte zvednout paže. Myslím, že výsledek dokáži odhadnout, ale o co vlastně doopravdy jde?
Vzal jsem si na pomoc slovník a ono to už není tak jednoznačné. Eutanazie je z Řeckého EU - dobrá, THÁNATOS - smrt; doslova by se tedy dalo říci "DOBRÁ SMRT". A je obvykle definována jako usmrcení na žádost usmrcovaného (poškozeného), můžeme tedy zjednodušeně říci „asistovaná sebevražda“.
A jsem u jádra pudla. Opravdu se dá o smrti říci že je dobrá? Kdy je smrt špatná? Já si vždycky myslel, že ten či onen člověk zemřel příliš brzy. Že mohl nám ostatním ještě mnohé zanechat, či předat. Ale kde je v tom případě ta správná hranice smrti? Podle mě dobrá smrt není daná stářím, ani bolestí, ale spíš tím jak člověk umírá. Tedy není-li člověk při umírání sám, je-li obklopen lidmi které měl rád a pro které žil. Jestli je na smrt připraven a dokázal před ní vyřídit všechny své náležitosti, dluhy (teď nemyslím finanční), usmířit se s lidmi, třeba i s bohem je-li věřící a na svůj odchod se připravit. Nevěřím sice že existuje nebe, ale nějak si prostě myslím, že by člověk neměl být vytržen prudce a násilně ze svého žití, ale měl by odejít v klidu a vyrovnaně. Protože smrt je prostě stejně jako zrození nedílnou součástí našeho života.
Moje babička vyčítala bohu, že povolal nečekaně dědu k sobě, když jsem byl malý, že mu nedovolil poznat všechna vnoučata a vidět jak vyrůstají a myslím, že její cesta k bohu se tím značně zkomplikovala. A trvalo dlouho, opravdu moc dlouho, než se na tuto cestu vrátila a jako by to nebyla v té době ani ona. Po letech se znovu provdala, možná bych měl říci, že i druhý dědeček byl „Naším“ dědečkem a nikdy pouze tím dalším, co přišel do rodiny a když se blížil jeho odchod bylo to pro nás stejně složité. Jeho dlouhá nemoc nám dala dostatečně času, abychom se na něj připravili, ale dá se na něco takového připravit? Myslím že nedá. A byl jsem svědkem i okamžiku, kdy dědeček trpěl a babička se po letech začala modlit, opět k tomu samému bohu jemuž vyčítala smrt svého prvního manžela, aby utrpení toho současného zkrátil. Jak to pro ní asi muselo být těžké. To bylo v době, kdy jsem již měl dceru, která dědečka měla hodně ráda a zase ten podobný okamžik, první pravnouče. A zase nemohl zažít další a vidět je vyrůstat, ale přesto to byla úplně jiná situace.
A co to vzít třeba z druhé strany. „Asistovaná sebevražda“- pokud bychom se podívali do našich zákonů, není sebevražda trestná, tedy pokud není dokonaná, jak bychom mohli chtít trestat člověka, který se „úspěšně“ zabil. Ale jestliže ovšem někdo, někoho jiného k sebevraždě nabádá nebo mu v ní pomáhá, pak je vinen podle zákona „Účastí na sebevraždě“. A tak je to i v případě Eutanázie.
A pak je tu ovšem „Hippokratův slib“ lékařský slib starořeckého původu, od něhož je dnes odvozena přísaha, kterou skládají lékaři při promoci. Jak bychom po nich tedy mohli chtít, aby se aktivně podíleli na eutanázii?Část přísahy zní …Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu…
Na světě jsou v současnosti jen dva státy - Holandsko a Belgie, ve kterých je eutanazie povolena. Holandsko je první země, která legalizovalo eutanazii a definuje jí pouze za „Určitých“ okolností jako beztrestnou. Tímto byla dána možnost a právo nevyléčitelně nemocným na to, aby dobrovolně a z vlastního rozhodnutí ukončili svůj život. Pro lékaře je tento zákrok podle nového zákona beztrestný pouze v případě, že pacient nesnesitelně trpí, je nevyléčitelně nemocný a vícekrát o smrt žádal. V takovém případě musí ošetřující lékař požádat druhého kolegu o spolurozhodnutí. Při nedodržení pravidel a podmínek hrozí lékaři až dvanáctiletý trest odnětí svobody. Jaká je však praxe není zcela jasné. Stát tvrdí, že eutanázii má zcela pod kontrolou, ale názory ze sousedních států jsou v hodnocení značně opatrné až negativní. Je možné najít tvrzení, že eutanázie byla použita i v případě kdy o ní pacient ani nemohl požádat.
Nejvíc mě však zarazilo, když jsem si něco přečetl o Norimberských soudech s německými lékaři v letech 1946–1947. Věděl jsem sice, že eutanázii v mnohých případech použili jako prostředek k usmrcení těžce, chronicky a duševně nemocných. Ale že postupem času, byl tento způsob smrti použit i u lidi neproduktivních, ideologicky, nebo rasově nežádoucích a nakonec všech ne-Němců a oni to klidně za eutanázii vydávali také, jsem netušil. Je dobré vědět co by nás čekalo a nejhorší je, že v souladu s tehdejšími zákony. Co by se stalo kdyby nacismus zvítězil?
A zde možná původní myšlenka „Dobré smrti“ dostává trhlinu v podobě realizace námi, obyčejnými nedokonalými lidmi, tak jak se tomu v minulosti u naší nadřazené lidské rasy již několikrát stalo. A to je třeba vzít v úvahu, protože se občas stává, řekněme třeba „Zázrak“, kdy se pacient považovaný za nevyléčitelného vyléčí, nebo pacient mnoho let v tzv. vegetativním stavu probere opět k životu. Vždyť ani lékaři se nejsou schopni dohodnout, jestli pacient ve vegetativním stavu, je již mrtvý a jeho mozek a tělo pouze dokáže zachovat některé životně důležité funkce, či je jeho JÁ uzavřeno v nemohoucím těle, ale mozek určitým způsobem žije a vnímá.
Také jsem se několikrát během psaní musel zamyslet, jestli jsem si nepřál i já někdy umřít. Jestli jsem se někdy necítil tak zle (duševně), nebo jsem neměl takové bolesti (fyzické), že jsem si ač ne nevyléčitelně nemocný, přál zemřít. A přesto jsem to nikdy nemyslel tak vážně, že bych přemýšlel o sebevraždě. A jak jste na tom Vy?
A tak dokud se nám nepodaří všechny tyto otazníky zodpovědět, budeme muset nahlížet na tento problém spíše jako na ETICKÝ, než jako na lékařský. Myslím že podle našeho přístup k umírajícím nás budou jednou naši potomci hodnotit a promiňte, ale nerad bych se za nás styděl. Styděl za skutečnost, že jsme vlastní pohodlnost vyměnili za povinnost umět se postarat o naše staré a nemocné spoluobčany. A peníze investovali do vývoje novějších typů mobilních telefonů, či automobilů, místo abychom je dali na lékařský výzkum. Protože jednou a nebude to dlouho trvat, budeme My všichni staří a pochybuji že zdravější než jsme nyní. Zkusme proto uvažovat v první řadě jako lidé a ne jako ekonomové a hledat odpovědi a řešení i když to bude složité a bude to běh na dlouhou trať.