úvaha

Dospělost. Jak se vlastně pozná, kdo už je dospělý a kdo je ještě dítě? Podle věku asi těžko. Šedesáti nebo klidně i víceletý člověk může být stále dítětem. Naivní, hravý, nebo třeba důvěřivý. A kdejaký mladý člověk si na dospělého hraje, aby udělal dojem. Nevím, zda o někom dokážeme říci, že je jenom dospělý. Podle mě zůstává v každém člověku malé dítě, jen ho většina lidí pečlivě skrývá.

Lidé se tváří důležitě, mají zodpovědnost a „dospělácké“ problémy. Možná to znamená, že se jim svět dětí nadobro uzavřel. A možná jsou to pořád jen děti, které si ve velkém světě nevěděli rady, a tak se prostě přizpůsobili společenskému standardu. Může se to zdát smutné, ale je to každodenní realitou, která se pro mnohé stala normální.

Na různých místech, v různých kulturách se provádí odlišné rituály přechodu do dospělosti. Mají dítě připravit na život. Ať už jsou to zkoušky vědomostní, fyzické, nebo třeba zkoušky odvahy, všechny jsou pouze symbolické, protože na „dospělost“ nás připravuje už samo dětství.

Když bychom se podívali na ranní ruch velkoměsta, uvidíme spoustu rozdílných lidí. V oblecích a košilích, s telefony a brýlemi, spěchající, ve stresu, bez výrazu. To je svět dospělých?
Zkusme se na to podívat z jiného úhlu. Představme si je všechny jako na jednom velkém pískovišti. Jen si hrají trochu jinak a s jinými hračkami a usmívají se méně než skutečné děti. Ale hrají pořád tu stejnou hru, na kterou je to opravdové pískoviště připravovalo. Ať už se chovají bláznivě, nebo zodpovědně, dětinsky, nebo uvážlivě, hrají. Hrají život.