Společnost lhářů

Včera jsem byl na pohovoru ohledně nové práce. Na náborovém letáku jsem si přečetl o dynamické společnosti, pracovních benefitech a dalších výhodách. Na pohovoru do mě pak hodinu hustili řeči o sebevzdělávání, potřebě nových lidí, kariérním růstu a motivačních odměnách.
Pak jsem jim chvíli povídal já o své flexibilitě, připravenosti a firemní loajalitě. Vzali by mě. Ale řekl jsem si o návrh smlouvy a nestačil jsem se divit. Plat o několik tisíc nižší než slibovali, motivační odměny znamenají, že nikdy nic nedostanu, kariérní růst se nekoná, protože nade mnou už jsou jen příbuzní majitele.
Na druhou stranu, já také nejsem flexibilní, chtěl bych už mít v práci klid. Loajální také nejsem, protože bych odešel při první příležitosti za lepší prací. A rozhodně nejsem připravený na nové pracovní místo za podobných podmínek.
Byla to prostě taková hra... Oni do mě hustili personalistické kecy za firmu a já zase personalistické kecy za zaměstnance. Navzájem jsme se tvářili, že tomu věříme a přitom obě strany věděly, že jsou to opravdu jen řečičky bez reálného obsahu.

Pak mě napadlo, že to tak v tomhle státě děláme všichni a všude. Lžeme si už nějak z podstaty věci. Vláda nám lže a už se za to ani nestydí a říkají tomu cílená lež.
Lžou nám o rozpočtu a o tom, jak pro nás něco dělají. Lžou nám před volbami i po volbách a my se tváříme, že tomu věříme.
Vojáci lžou, že přísahají věrnost republice, vláda lže, že se o veterány a vojáky stará, lékaři lžou, že pomáhají pacientům a pak volají: "náš exodus, váš exitus", vláda lže, že dělá nějaké zdravotnictví, platíme pojištění, které nás nekryje, protože nám lžou na sociální správě i na pracáku.
My jim ale na oplátku taky lžeme. Neznám jedinou firmu, jediného živnostníka, který by nekrátil daně, alespoň tím, že si dává do nákladů soukromně projetý benzín. Nikdo také nedaní dary nebo soukromé brigádky. Nikdo nemá problém si přivydělat načerno. Každý obchodník ví, že když není paragon, není ani příjem a ti bohatší podnikatelé mají na legální daňové úniky celá oddělení právníků a poradců. Lžeme jako když tiskne a vláda se tváří, že nám to věří.
Muži lžou ženám, že jim budou věrní, ženy zase mužům a přitom velká většina z nich to ani náhodou nemyslí vážně. Stačí nové seznámení, nebo řvoucí malé dítě a páry jdou od sebe, ačkoliv si slibovali (a někdy dokonce na to i podepsali papír) věrnost za všech okolností.
Ležeme, kde můžeme. Lžeme všichni.
Lžeme si dokonce i ve smlouvách. Jak jsme se nedávno dozvěděli, vláda může jednostranně změnit podmínky smluv nejen pro solární elektrárny, ale i pro stavební spoření. V naší zemi existují stovky právníků, kteří vám rozcupují vzájemnou dohodu a najdou nějakou kličku, aby mohla být prohlášena za neplatnou. Po každé přírodní katastrofě se spousty lidí dozví, že jim lhala pojišťovna prostřednictvím svého zástupce o tom, co vlastně pojistka kryje za rizika.
Prostě si lžeme, lžeme a lžeme a tváříme se, že si věříme, věříme a věříme.
Lžou nám ve školách o minulosti přítomnosti i budoucnosti a perfektně nás připravují na svět, který nás čeká. Svět lží a manipulací. Jsme republika lhářů.

Lhali jsme si všichni i za minulého režimu a proto z toho nikdy žádný utopický ráj na zemi nevznikl. Lžeme si i teď a proto z toho nevnikne nic pěkného a dokud si budeme lhát a navzájem se podvádět, nebude nic z ničeho i kdyby u nás zavládla ta nejkrásnější forma demokracie, kterou si dovedete představit.
Chceme-li něco ve společnosti dokázat, musíme táhnout za jeden provaz. Musíme se na sebe spolehnout, musíme si věřit, musíme si navzájem krýt záda. A to přesně neumíme, protože všichni víme (a víme to správně) že nás při první příležitosti každý podrazí a nespraví to žádná písmená smlouva. Neplatí žádné státní ani vládní garance, neplatí žádné dané slovo, neplatí žádný slib ani přísaha.
Jak máme za těchto okolností něco budovat? Jak máme někomu věřit, jak máme předpokládat, že nás po volbách nepodrazí, že platí všechno, co jsme si řekli?
Je jediná možnost... začít poctivě plnit všechny závazky. To může udělat každý sám za sebe. To můžeme udělat hned a každý může začít u sebe. Je třeba přestat lhát. Je třeba postavit naší společnost opět na pravdě. Je třeba přestat hledat kličky, které nám pomohou se vyvázat z odpovědnosti a naopak odpovědnost přijímat. Není třeba měnit ani vládu, ani dělat revoluce. Je třeba udělat razantní revoluci v sobě a ve svém svědomí. Pokud to neuděláme, nikdy z toho nic nebude. Nikdy nám nepomohou žádné převraty, žádné režimy, žádná demokracie.
Občanská společnost, která si od počátku do konce lže, to není občanská společnost.