úvaha o olympijských hrách

Olympijské hry mě nikdy moc nezajímaly, ale jelikož jsou toho teď plné noviny a televize, docela to nutí k zamyšlení.
První olympijské hry se konaly v roce 776 před Kristem. A to v Olympii v Řecku. Proto nesou název olympijské hry. V úplných počátcích olympijských her sportovci soutěžili jenom v jedné disciplíně - v běhu na jeden stadion. Dnes už je doba úplně jiná. Máme letní a zimní olympijské hry. Které se střídají po dvou letech. Také disciplín je neskutečně mnoho.
Jak jsem se dočetla, olympijské hry byly pořádány „zámožnými“ Řeky, za které všechnu práci vykonávali otroci. Proto měli spoustu volného času. Je zvláštní, že se tyto hry udržují „při životě“ i v dnešní době, tj. o 2782 let později. Proč jsou neustále pořádány? Proč mají stále tak velkou účast? Proč se do nich dostávají stále nové disciplíny? Myslím si, že OH nejsou pořádány proto, že by lidé neměli co dělat, aby televize měla co vysílat či aby měli novináři o čem psát. Podle mě jsou OH pořádány hlavně proto, aby se udržely vztahy mezi zeměmi celého světa a aby získali šanci prosadit se všichni špičkoví sportovci.
Letos, v roce 2006, probíhají Zimní olympijské hry v Turíně v Itálii. Sem tam se na ně dívám v televizi. Baví mě spíše sporty na ledě: rychlobruslení, krasobruslení a hokej. Špatné nejsou ani skoky na lyžích či akrobatické lyžování. Ale záleží to na každém z nás, koho co baví. Někdo kdysi říkal: „Co je tam baví lézt?“ Divím se, že tomu člověku to nebylo jasné. Když se podívám na ty sportovce, vidím, že to je jejich život. Ty postavy, svalnaté, šlachovité… Sport, který vykonávají, je na první pohled uměním. Když začínají svou „hru“ je v nich vidět snaha, přesnost, soustředěnost. Někomu se daří, někomu naopak ne. Mnohdy jim jde i o život; zranění je na takových to hrách na denním pořádku. Kolikrát v televizi vidím, jak jsou zklamaní, když jim o pár setinek bodů nevyjde boj o první tři místa. Z jejich očí a gest lze hodně vyčíst.
Tito sportovci jsou vlastně hrdinové své země. Bojují o zlato, stříbro a bronz. Odmala trénují, chtějí být nejlepší, nebo se alespoň prosadit. Měli bychom být na ně hrdí!