pro všechny malíře světa

To co vám teď budu vyprávět je možná sentimentální, smutné, veselé, co já vím:o) mé myšlenky jsou proměnlivé jako počasí…teď jsem třeba zmatená, ale až dopíšu, dojdu si svého klidu, usměji se a budu tiše naslouchat sousedově sonátě, kterou každý večer trápí klavír, takový nenucený rituál než sám usne:o)nebo budu jen tak tiše naslouchat svému dechu. Dýcháme zcela přirozeně, ani si kolikrát neuvědomíme, že tento proces provádíme. Došlo mi to minule, když jsem čekala na vlak Bylo krásně, svítilo slunce, ke kterému jsem stála čelem a byla šťastná, vítr se opíral do mých zad, pohrával si s vlasy, vedle mě pobíhaly malé děti a křičely něco o tom, že jsou všechny vlaky nesmrtelné, neboť nemají krev:o)jen jsem se pousmála a zhluboka se nadechla. Teď…uvědomila jsem si, žiji, jsem smrtelná, neboť v mých žilách koluje ta červená známka života:o)ale jsem tady, nyní, sdílím s vámi společný kyslík a s některými i společný život…jsem důležitá. Stejně jako vy.
Dnes ráno jsem v práci potkala malíře, přihodil se, jen tak, přišel, zaklepal a poprosil o čaj. Jeho hnědé oči se na mě s vděkem usmály, když jsem mu podávala hrneček s čajem. Posadil se a nepřítomně kopíroval pohledem vlnovky na ubruse. Seděla jsem tiše vedle něj a usmívala se. Tápal, snad přemýšlel, koho dnes bude malovat, jakými barvami, uhlem či olejem…“Jste smutný?“zeptala jsem se. Překvapeně na mě pohlédnul….“Myslíte? vypadám tak? Nerad bych působil tímto dojmem.“ „Třeba nejste smutný, jen přemýšlíte, nevíte, hádáte.“ Neodpověděl hned, dál kopíroval všechny ty nekonečné obrazce lemovaného ubrusu. Tak zádumčivý pohled, tak smutné oči, co si jen v sobě tento člověk nosí, ptala jsem se sama sebe. Po chvíli vzhlédnul a zadíval se na mě: „Víte, dnes mám malovat, celých dlouhých pět let jsem nenamaloval vůbec nic, nešlo to, nemohl jsem. A dnes jsem si přinesl skici, paletu, uhel…a mám strach, strach, nevím zda budu schopen něco vůbec nakreslit." Ustaraně se zahleděl z okna. Měl u nás během slavnosti malovat krajinu, tváře, cokoli oč ho kdo požádá. Byl přeci malíř, čekalo se to od něj. A on tady najednou bezradně sedí, upíná se k ubrusům a ke svým smyšlenkám, jak moc je šťastný, přestože z něj číší smutek. Na všechny světové strany. Kdybych zvedla dlaň, určitě bych si jej směla i potěžkat. Kolik však váží smutek? “Jsem si jistá, že to zvládnete, zač bychom jinak stáli, vše vzdávat.“Jen se zase usmál tím svým nepřítomným pohledem, sesbíral desky a poděkoval. Odešel malovat náměstí…
Třeba kdybych ten den neměla tolik práce, přišla bych se za ním podívat, přinesla mu ještě jeden čaj, neklepal by asi za půl hodiny na mé dveře, že to vzdává…třeba by namaloval kováře, kteří zrovna kovali podkovy, obrovské kádě s okurkami, menší s medem, třeba by se zasnil a znova našel to, co už tak dlouho marně hledá…ale lidé toho mají vždy na práci spoustu, proto i já zmeškala ten okamžik. „Na shledanou, přišel jsem se rozloučit, nejde to, prostě to nejde.“ Naposledy se pousmál a odešel, pod paží všechny ty skici. Zanechal mi jen rozkreslený obrázek jednoho smutného náměstí, na kterém nebyly ani kádě s okurkami, ani ty menší s medem, žádná podkůvka pro štěstí…
Celý den jsem pak přemýšlela, ptala se sama sebe: Co nám kdo dá za všechny ty okamžiky, kdy jsme byli smutní, co vrátíme naší duši, která platí daně, velké jako svět. Co se stane s malířem, který ztrácí svůj život s každým neuskutečněným tahem štětce…kdo pak namaluje hvězdy na modravou oblohu, úsměv na tvář jedné Sunny, která by tak ráda zachránila všechny malíře světa a pozvala je na šálek čaje...