Něco mi schází

Mnozí mi říkají, že jsem blázen, když v době, kdy mi ani nejlepší přítel nedokáže poradit, utíkám pryč. utíkám pryč ve svých myšlenkách.
Už dávno vím, že i když požádám o pomoc, nikdy nebude vyslyšena tak, jak potřebuji. Zatím mi nikdo nedal najevo, že skutečně ví, kdo jsem.
Mají za mě za blázna, říkají, že nejsem normální a já jim to vlastně ani nnevyvvracím. Člověk musí být veselý, aby zažehnal smutek, ale co když úsměv nestačí?
Je hrozně těžké, nezůstat ve snění pořád, víte, jak je to krásné? Jenže já se vždycky probudím do skutečnosti a nemůžu tomu uvěřit, že nejsem na místech, ve kterých jsem byla ve snech.
ty sny, jsou všechno mé příběhy, do jednoho. Neustále přemýšlím, co dál, jako by to byl můj život... můj skutečný život. A přitom já skutečného života bojím, jak bych se taky nebála,když na vlastní rodiče vyrukuji s tím, že po přijímačkách udělám cokoli, abych měla vlastní kapelu?
a oni mi ještě vynadají, že nemyslím normálně a že to není možné.
Přesně tohle nechápu. Proč se lidé nemůžou povzbuzovat, proč za mnou ještě nikdo nepřišel a neřekl mi, že na to mám, že to zvládnu, že mi bude držet pěsti, jenom ať už se konečně zvednu a jdu pro to něco udělat?
jenže já mám strach, že to nezvládnu, že mi prostě budou neustále všichni říkat, že jsem blázen a ne, že mám odvahu.
Bojím se skutečného života, i když vím, že kdybych se přestala bát, dokázala bych mít vlastní kapelu a dokázala bych říct rodičům, jaká jsem a nebála bych se říct všem rěm, co mě bláznem naazývají, co si o nich mylím.
Pár lidí mi tvrdí, že mám sebevědomí na rozdávání, ale v tom případě, kde je? Kde je zrovna teď, když jej tak potřebuji?
Netoužím po ničem jiném, než po někom, kdo půjde po mém boku, naučí mě nebát se žít a jít si za svým snem a bude mě v něm podporovat, protože já vím, že kdyby se někdo takový našel, tak se skutečně přestanu bát života a půjdu si pro všechny ty sny, aby se staly skutečností.