Zuzana

Kdybych měl mluvit o smutku, nevím, o čem bych mluvil. Tedy, je složité snažit se vyjádřit myšlenky tak hluboko skryté. Je složité snažit se přijít k jádru všech těchto věcí. Ony, jsou složité jak pro mě tak určitě pro všechny ostatní. Tyto příběhy, přestavme si jako střípky veliké vázy, která kdysi spadla a rozbila se. Nikdy nemůžeme slepit co se jednou rozbilo. Co víc, střípky, které máme každý v sobě, chráníme si jako naše největší poklady. Co kdysi bylo, necháváme v sobě. Možná máme strach, že kdybychom přišli i o tyto malé vzpomínky, jako jiskřičky, navždy bychom se ztratili ve vzduchoprázdnu světa bez váz, skla, smíchu a iluzí. Kdybychom chtěli být sami sebou museli bychom je nechat za námi. To však nechceme. Uchováváme si kousky svých smutků hluboko uvnitř. S unikajícím dětstvím jako by se vzdalovala i představa vázy jako nerozbitého celku. Nyní už je ale dávno pryč. Každý má jen své střípky. Třeba se nám jednou podaří oprostit se od všech věcí, které nás v našich nitrech řežou. Třeba stačí jen málo. Whiskey, úsměv, možná jen opravdu málo. A celý večer mysleme na slunce. Nedoporučuje se však odkládat co lze zařídit. Jenže někdy, někdy už je pozdě úplně na vše. Někdy už nejde vytrhnout nic odnikud. Není totiž nic.
Pak už je jen Zuzana. To není dobrá vyhlídka. Představme si Zuzanu v její nejniternější formě. Vlastně, vidíme sympatickou smutnou dívku. Šedí u řeky a pláče. Pláče. Když se k ní přiblížíme a pokusíme se s ní navázat kontakt, otočí hlavu. Ne lhostejně ani přehnaně živě, otočí hlavu jako kdyby si vás chtěla změřit pohledem. To však neudělá. Místo toho se vám podívá do oči. Zadíváte se do oči i jí, ale moc toho z jejího pohledu nepoznáte. Vlastně, je téměř skelný. Ani výraz nemá nijak zvlášť výrazný. Od pláče má červené skvrny na lících, její oči vypadají rozmazané, ne že by se kdy byla malovala. Vlasy má dlouhé, ale jaksi zplihlé. Z celého jejího vzezření vystupuje jakási oddanost a zkroušenost, nelze však jednoduše vysledovat proč. Není to ani držením těla, to je napřímené; jakoby nepřirozeně, jen Zuzana ví, že ho takto napřímené má odmalička. Není to ani výrazem, nemá kruhy pod očima, ani slzy nevyvolávají dojem přílišného smutku. Možná je přecejen v těch očích, vidíme, že její pohled jakoby neostřil na měnící se útvary kolem ní. Tedy, pozoruje vás, pozoruje každý detail okolí, nijak tupě ani lhostejně, jen, její oči nesledují jiskru v těch vašich. Ani otázka, ani odpověď. Nic. Když ji pozdravíte, velice slabým hlasem vám odpoví. Téměř maskuliním gestem se k vám otočí zbytkem těla. Příliš ji nezáleží na tom jak před vámi vypadá, bude se však vždy chovat slušně. Na váš pozdrav zareaguje, i když se jí na něco zeptáte, velice přívětivě vám odpoví. Jen, nelze ji rozveselit. Můžete si s ní povídat, třeba dlouhou dobu, můžete spolu i žertovat, třeba se i usměje. Možná proto že je to slušné? Ač jsem se snažil vyvrátit vaší představě o ní jistou odměřenost, i ta je v její bytosti obsažena. Je to lhostejnost k věcem, které vás možná zajímají. Je to lhostejnost k věcem které vás nezajímají. Je to všeobecná lhostejnost, všeobecná, ne však neslušná. Ona, reaguje poměrně bystře, neřekli byste že je hloupá. Právě naopak, ví o věcech víc než kterýkoliv z nás. Je přemýšlivá. Kdysi hledala odpovědi na své otázky. To lhostejné na ní totiž je, že už je nehledá. To je také důvod proč pláče. Možná ne důvod, ale nutný prvek. Musí plakat, právě proto že nikdy nedostala odpovědi na své otázky. A teď, teď tady sedí sama, možná s vámi, ne že by to hrálo roli a už ví na čem je. Konečně. A bohužel, pláče. Bohužel pro nás všechny snažící se ji pochopit. Můžeme přemýšlet, i my můžeme hledat. Jak to však dopadne, čeho kdy docílíme? A někde vzadu, vždy si vzpomeneme na ten nepříjemný rozhovor s příjemnou Zuzanou. Uvědomíme si, že ona byla smutná. Že plakala. Její střípky nás odsoudí k podobnému osudu. Naše střípky nás odsoudí k podobnému osudu. Náš osud jsou naše střípky. Naše váza, nyní již dávno rozbitá, nebude již nikdy taková jakou jsme si ji představovali. Ani ta Zuzanina.