Trošku se obětovat

Již dlouho přemýšlím nad údělem muže a ženy ve společnosti (ne ženy a muže, ale MUŽE a pak až ŽENY) . Odjakživa patří žena do kuchyně k plotně a výchově dětí, muž zaopatření rodiny. Proti tomuhle se nestavím. Tohle je fakt, který nám je vtloukán do hlavy už od základní školy kdy v slabikáři čteme: Máma mele maso! A teď tvrďte něco jiného.

Omlouvám se, jsem v tuhle chvíli trošku hodně nabroušená. Rodina křičí, s Nejmilejším to taky není na metál a prostě jsem nějaká podrážděná. Možná je to proto, že beru prášky, které to mají jako možný vedlejší účinek – rychlá změna nálad – přisuďte to čemu chcete. Přiznám se, že jsem proti nim byla, prostě jsem nechtěla huntovat tělo chemikáliemi, které nejsou nutné. Smířila jsem se s nimi a nakonec - ?!? – s čistým svědomím! je přijala.

Už dlouho, dobře dva měsíce, se chystám napsat tuhle úvahu ne-úvahu. Prostě zachytit mé myšlenky a dát je do použitelného materiálu, snad se mi to povede.
Ne, opravdu ne, nejsem emancipovaná extrémistka, která bojuje za práva a postavení žen. Ne! Jsem jen naštvaná dívčina, která toho všeho má už plný zuby.

Trošku se obětovat.
Tolik bolesti!
A vlastně pro co?

Pro co?
Pro lásku?
Vztah?
Ano a nejen to. Pro člověka, kterého miluji ze všeho na světě nejvíc, ač i jiní jsou mi blízcí, přestože někdy je protivný tak, že už myslím, že ho něčím majznu po tý jeho rozkošný hlavě. Někdy jsem taky protivná (jako dnes), odsekávám, vracím útoky.. A co to do mě vjelo?
Co do mě vjelo? Nevím. Snad mě zamrzel ten tón, kterým Nejmilejší pronesl větu: „Startky stojí čtyřicet! To nevíš?“ Začíná pracovat v trafice, tak se učí ceny. Je to nekuřák. Jediný štěstí :)
Potom ležíme spolu na postýlce, tulíme se, nakoukne jeho mamča a zeptá se, zda si dáme bramborák. Nejmilejšího odpoví, že ne, ačkoliv já bych si dala a strašně ráda, ale z toho, že bych řekla něco jiného, jsem měla ne moc dobrý pocit. Nakonec mi byl přímo nabídnut, když jsem se chystala říct, že teda jo.. Nejmilejší povídá, že by mi bylo špatně (no jo, dvakrát do roka žlučníkový záchvat, to se moc mastný nemá. no co? Můj žlučník, ne?), ale nakonec mi ho vnutily – výborný. A co dělá Nejmilejší? Já sedím a on mi leze do všech kapes od kalhot, když jsem dosedala – tak na jeho ruku a na slova: „Něco jsi tu zapomněl.“ se jen usmívá. Já u jídla mám ráda klid. A vadí mi, když do mě někdo strká.
Dneska mě plácl do ramene – zabíjel mouchu. Na mě!!! To, že jsem měla na sobě světlé tričko, opominu. Nejsem pohřebiště a navíc jsem se strašně lekla a přiznám, že to i celkem dost bolelo.

Někdy si říkám, proč jen ženský, dívky a mé dobré kamarádky, mě nevyjímaje musí dělat v něčem ústupky? Proč, když je chlap naštvaný, protivný, bez nálady, má své dny, něco mu nevyšlo, nebo má prostě jen hodně opravdu hodně špatnou náladu, musí se ženská tvářit, že je to dobrý – občas se to stává, tak proč se přes to nepřenést? A to si říkám pořád a pořád. Nechci tím říct, že je to den co den. Jen poslední dobou častěji.. Skoro jsem zapomněla na to, jaký to je, když je Nejmilejší jako babouk.
Já se snažím špatný dny snášet a říkat. „To je dobrý.“ I když to dobrý vůbec není. Špatná nálada jeho mě po čase zlomí a pak, když jsem nabručená, smutná já.. „Dobrý?“ ; „Děje se něco?“ Časté otázky…
Proč se musím snažit pořád jen Já snášet nálady Nejmilejšího. On se snaží, je to vidět, opravdu, jen snaží se ve špatnou chvíli.. stejně mnohdy jako já.
Často se ptám, zda je všechno dobrý, nad čím přemýšlí, jestli je unavený.. Lezu mu tím na nervy, to vím, ale ať se snažím tyhle věty v mých mnohdy dlouhých monolozích o detailech oblohy a mraků, odstínů modré a zelené, kterých je dostatek, vynechat, prostě to tak snadno nejde.
Jsem od přírody upovídaná osůbka, ale někdy mlčím jako ryba. Když třeba vidím, že Nejmilejšího něco trápí, po marných pokusech o komunikaci (I s tím rizikem, že bude mluvit v jednoduchých větách a ještě k tomu bude odsekávat, jsem ochotná to zkusit.), tak po těchto neúspěších svěsím hlavu a jsem s Ním tiše. Občas obejmu, i když vím, že když je ouvej, tak On na tohle moc není.
Když je na něco naštvaný, něco ho trápí, nebo je smutný kvůli čemukoliv, co třeba vím, či ne, nepustí mě k sobě, obejmout mi ho nedovolí, ač mě to užírá a nevýslovně trápí. Mám ho ráda, tělesný kontakt, objetí, pohlazení či pouhý dotyk, stisk jeho ruky je pro mě životně důležitý. Když se trápí on, nepustí mě k sobě a tím trápí mě a to bolí. Strašně.

Asi teď povídám dost nehezké věci. Věci, co mě tíží často, ženou mi do očí slzy a jediný, co mi brání, abych se nerozbrečela je přítomnost mladšího bráchy v pokoji.

Proč tohle píšu? Vadí mi, když se zachází se ženou jako s kusem hadru. U mě doma to tak někdy přijde. Otrok, co po bratrech uklidí, uvaří, postará se o psa, vypere, vyžehlí.. Nejsem otrok! NEJSEM! A pamatujte si všichni, že nikdo není otrok – ani žena, ani muž. Nikdo.
Jsme si rovni, ve všem. Některé jsme slabé, jiné silné, nevýrazné a jiné pokrokové… spousta nás je. Charaktery jsou různé, nikdy stejné.
Já říkám : Chlapi jsou svině a ženský mrchy. To si nevybereš!
Nechci tím říct, že jsou takoví všichni. ne to ne, Křivdila bych.

I muž, který je milý, pozorný, tolerantní, citlivý, něžný… a tak dál (skutečně existuje) někdy dokáže ublížit, aniž by si to uvědomil. Málo, či hodně na tom nezáleží. Já si beru vše moc osobně, tak není divu, že z maličkosti udělám obrovský problém a vztahuji jej na sebe, ať se mě třeba ani netýká. Takže si sama vše zhoršuju.

S výchovou jež se mi dostala, s mým myšlením, bych nemohla žít v arabských zemích. Když čtu o tom, jak s ženami muži zachází, tak jde do mne vztek a smutek mě tíží. Přesto jsem ráda, že mě toto nepotkalo.

Ale nyní končím a přemýšlím nad tím zda je tak těžké se trošku obětovat. Malinko naslouchat. Nejen slovům, ale i pohybu těla, mimice obličeje, gestům. Já tvrdím, že oči jsou oknem do duše. Sledujme oči a čtěme z nich. Buďme s těmi, na kterým nám záleží a s těmi, kterým záleží na nás. Buďme jim oporou v dobrým, či zlým a dávejme jim najevo – nemusí být denně, ale třeba jednou za čas – že je máme rádi a že jsme tu pro ně a vždy budeme.

Trošku se obětovat.

Já se obětovávala často, dlouho a usilovně. Snášela jsem i to co se mi moc nelíbí, ale vím – můžu si za to sama, kdybych já káča pitomá otevřela zobák a konečně řekla, co a jak, bylo by vše lepší. Jenže ne, já musím mlčet, abych neublížila jiným, protože, věřte, to já nerada. Radši budu trpět já, než ostatní.

Dnes už mi nepomohlo ani říkání si mé oblíbené věty: Za každým mrakem svítí slunce.
Dnes jsem se s Nejmilejším rozloučila ne zrovna v dobrém rozpoložení a to mě strašně mrzí. Kvůli čemu se tak stalo? Banalita. Nic víc.

Proto mi prosím odpusť, chovám se nemožně a píšu věci, které ti můžou ublížit. Něco nafukuju, jinde ubírám. To jsem prostě já a snažím se být lepší… Jenže to se jen tak nezlepší.

Miluji Tě a proto prosím odpusť, co zde píšu. Jen jsem to ze sebe musela dostat.

A proto teď končím svoje vyprávění
a jdu spát. Je pozdě. Je.. téměř deset večer.
Avšak zde, na literu, to bude v jiný čas,
jiný den, snad ještě tento týden.