KAMARÁD-KA...

Ráda píšu. O svých problémech, trápeních, ale i radostech a štěstí. Pomáhá mi to třídit myšlenky a vyrovnat se s nimi. Když píšu jen pro sebe je to snadné….ale tenhle příběh není jen pro mě. Je pro všechny, kdo budou mít zájem si ho přečíst. Ale… Jak začít??
Sedím na posteli ve svém malém království opřená o zeď. Koukám z okna přes napolo sklopené žaluzie. Stejně jako ony rozdělují výhled, pokud se pohledu na protější bytovku dá tak honosně říkat, byl rozkouskovaný i dosavadní život jedné osmnáctileté holky, mě. Ani nevím proč to tak vlastně bylo..
Nechci se pitvat ve všech situacích, které život přinesl a čas zase odnesl. Jen v té nejčerstvější.. Tedy já a kluci. Ty, kdo nemají zájem číst dívčí románky a právě teď se chystají tenhle papír takříkajíc smést ze stolu, můžu uklidnit. Nic takového nehrozí. V mém případě teda na 100% ne. A těm, kteří právě tohle čekali, se omlouvám.
Vždycky jsem byla normálně nenormální holka, spíš pohodářka, s lehce oplácanou postavou, kterou jsem nikdy moc neřešila.. Možná, nebo snad právě proto, mě kluci už na základce brali jako svého kámoše. Když zbytek dívčího osazenstva naší třídy začal nosit mini, nanášet si na obličej tuny „mejkapu“ a hihňat se v chumlech na chodbách, já a kluci jsme na školním dvoře hráli „vybíku“. Prostě holka na pokec. Holka-kámoš. Nic víc. Nic míň.
V té době jsem to brala jako výhodu. Pánové si velmi pečlivě vybírali na kterou slečnu se usmát, se kterou se zastavit a prohodit pár slov… Neříkám, že mě se kluci v té době nelíbili. Moje platonická láska se mnou sdílela stejnou třídu celých devět let, velmi často opisoval mnou vypracované domácí úkoly a … hrál semnou vybíku.
Toužila jsem po tom, aby to věděl. Naneštěstí mě nenapadlo udělat nic originálnějšího než napsat mu psaníčko… Bohužel ho v kapse u bundy objevil právě ve chvíli, kdy šli všichni kluci z našeho ročníku ven ze školy.. Zachoval se velkoryse a nemluvil o něm, na rozdíl od ostatních. Ti mi to dali sežrat! Po tomhle úspěšném dni jsem odcházela ze školy, přála si být neviditelná a už nikdy se nemuset vrátit zpátky do třídy,školy, města, ke kousavým poznámkám spolužáků a hlavně na jeho oči.. Seděl v šatně! V tu chvíli začal mozek stávkovat, nohy poslouchat a slzičky se svévolně kutálely po studem zrudlých tvářích do prázdnoty pode mnou. Po několika málo vteřinkách mi v hlavě vypukl naprostý chaos. Co přijde teď? Zachová se jako ostatní? Bude naštvanej? Jedna otázka za druhou…
…prej to tušil. Jak může obyčejný pokec pomoci my došlo už tenkrát. A .. i když mě to ještě chvíli (asi rokJ ) trvalo, dnes jsou z nás klasický spolužáci ze zálkadky.. Během povinné školní docházky nás potkala ještě řada úsměvných událostí. Nikdy jsem nebyla třídní hvězda a že jich u nás ve třídě pár bylo.. snažily se všemožně na kluky zapůsobit, balit je, získat si jejich náklonnost. Přes to všechno se jenom mě a mému klukovi-princi podařilo proměnit drátěnou kóji (naší šatnu) na zpovědní místnost. Asi dva roky po psaníčkové aféře nás osud(?) opět svedl dohromady. Byl to můj den blbec. Všechno se mi hroutilo pod rukama.. Takových dní v roce moc nemám, snažím se vidět věci spíše s nadhledem. Takže věčně usměvavá s dobrou náladou.. jenže teď, slzy. Se slovy: „Tak povídej…“, se usadil na jednu ze dvou laviček, nohy si hodil přes uličku na druhou a pohodlně se opřel o pletivo. Před tím ještě stihl zamknout oba východy a klíč schovat v pevně sevřené dlani. Kluci si sice někdy stojí na vedení a kolikrát se jim musí věci líčit na několik způsobů než pochopí… ale tohle bylo jiné. On do mě normálně viděl. Rozebrat tak podrobně problémy, trápení, spiknutí světa a kdo ví na co si moje upovídaná pusa, mezi ubrečenými povzdechy a popotahováním nosem, onehdy ještě stěžovala a navíc přidat bezvadnou radu, bych neuměla ani dnes, natož v té době. Po zhruba dvou hodinách odemykal šatnu s ješitně spokojeným úsměvem na rtech. Koutky cukaly i mě. Na závěr zpovědi, jak výlev mých pocitů odborně nazval, přidal několik povedených vtípků a slaný déšť byl ten tam… K těm nejlepším asi patří hory v sedmičce. Za perlu tohoto týdne považuji zvláště tuto příhodu: Po soutěžním večeru (soutěžilo se o nejlepší účes) na náš pokoj dorazil výše zmíněný kluk ještě s kámošem. Ostatní holky ještě na pokoji nebyly… za následnou hodinu a půl ani nedorazily. Ondrovi ani Lukášovi to ale nevadilo, protože po celou tu dobu se jejich kámoš-ka, tedy moje maličkost, snažila odstranit jim z vlasů (ne)řádně zatvrdlý lak na nehty. Při tvorbě svých originálních hlav je ani v nejmenším nenapadlo zeptat se, jestli si někdo kromě laků vzal i odlakovač….
K mé velké smůle (nebo snad štěstí?) mě takhle berou kluci dodnes. Vždycky to začíná velkou zaláskovaností a končí střepy tam, kde bývalo srdce. V čem vlastně neustále dělám chybu? Nevím. Je to snad nějaké, zní to vážně blbě, protože na nic takového nevěřím, prokletí. Všechny mé vztahy skončily dost podobně. SMSkou. Ta poslední se objevila na mém telefonu v den pololetního vysvědčení, tedy 31.1.2006 přesně v 22:01:31. Myslím, že nikoho po přečtení těchto řádek asi nepřekvapí její obsah.
Stálo v ní:
Ahoj Kdyz ja nevim
sem o tom dost
premejslel a asi by
bylo nejlepsi kdyby
sme byli jenom
kamosi

Odesílatel:
Pája

Neměla jsem sílu něco odepisovat. Co taky na tohle psát? Copak jde nabídnout přátelství někomu, kdo vás miluje? Těžko. Souhlasím se svou kamarádkou, která tvrdí, že je v takovém případě lepší za sebou spálit všechny mosty. Možná z nás jednou budou přátelé, ale určitě ne teď... prostě to nejde!
Jednou bych si přála dostat vysvětlení a odpověď na otázku: „Proč?“ Přece nemůžu být pořád jenom kámoš! Možná dělám pořád tu samou chybu.. Jenže díky těm dobrákům a jejich velmi konkrétním smskám to možná nikdy nezměním.
Kdy už si kluci(vlastně by stačil JEN JEDEN KLUK) všimnou, že…jsem holka…mám prsa…občas chodím v sukni…jsem heterosexuálně orientovaná…a všeho ostatního, co vidí kluci na svých holkách? Copak všichni kluci hledaj: 90-60-90, bez mozku, co je bude bezmezně uctívat a koukat na ně jako na poklad? Taková prostě já nejsem a doufám, že nikdy nebudu, protože…
…každý člověk má spoustu známých, kteří jsou nahraditelní. Několik přátel, které nechce ztratit, ale když se to náhodou stane velice ho to zasáhne a zůstane mu prázdný kus místa v srdci, který jen těžko zaplňuje. A jednu jedinou spřízněnou duši, která je víc než přítel. Někdo s kým chce strávit zbytek svého života….
Snad je někde i ta moje druhá polovička a já ji určitě najdu,
protože naděje umírá poslední.

P.S. Nekončete své vztahy obdobným nebo snad tímto neosobním způsobem. Většina z nás je majiteli úst a umí mluvit. Proč toho tedy nevyužít?!