Bláznova hvězda

Mam také svou hvězdu? Vždyť přece bláznem zvána jsem, když hledám vodu na poušti, když hledám světlo v temnotě. Bláznem zvána jsem, když si myslím, že jednou najdu své já a s ním přijde ráj. Že přijde konečně osvobození. Je to jen fata morgana? Ale já toužím, sním, dýchám, přeji si.. Je tak moc, když člověk žádá? Žádá si úctu, žádá si pocit jistoty, žádá si lásku? Nechci přece nic nemožného, nebo nesplnitelného. Chci jen zažít ten pocit, že když se otočím, nezbude za mnou jen konstrukce života, postavená z karet, viklající se při každém náporu větru. Ano, nejsem normální. Ne jako ostatní. Nemyslím si, že jsem divná. Myslím tím, že mám trochu jiný život. Mám ho přesně nalinkovaný. Tohle budeš, tohle ne. Protože musíš. A když ne, ublížíš si. Ne teď, ale jednou. Jednou to přijde, nečekaně. Bolest, strach. A není to planá výhrůžka. Je to pravda. Jak zpívá Nohavica: dejte mi krompáč, rýč a lopatu, já nejlépe znám své rozměry.. Dali mi ty nástroje, ale já jen ještě neznám své rozměry. Každý špatný krok je jen o něco hlubší hrob. Jednou do něj spadnu a nebude nikdo, kdo by mi mohl pomoct ven. Nevěříte mi? To nevadí. Já vám také nevěřím. Tohle je jen marné volání jedné osoby, co doufá. Doufá, že se jednou probudí a všechno bude pryč. Všechno tohle bude pryč. Čáry, které mám narýsované v budoucnosti, špatné kroky z minulosti. Bude jen přítomnost. Nemám svou hvězdu. A nejhorší je, že to vím...