Lavička v parku

Každý den osvítí slunce tuto lavičku v parku. Je to jediné místo, které osvítí. Každý den se na ní vystřídá mnoho lidí.

Ráno lavičku navštěvuje starý pán, šedivé vlasy, vrásčitá tvář, ale široký úsměv, když si sem každý den sedá se svým věrným psíkem. V ruce drží hůl, která mu pomáhá najít správnou cestu. Je totiž slepý, svět vnímá sluchem, hmatem a citem. Představuje si krásné stromy, které jsou zbarvené díky podzimu. Cítí teplo, když na něj svítí slunce a chlad když fouká vítr. Když začne poprchávat, cítí každou chladivou kapku , která na něj dopadá jako vysvobození, vysvobození od všeho zlého. Vždy kolem 12 hodiny se zvedá a odchází.

Během poledne se tu objeví dětská školka, paní učitelka s dětmi. Unavená paní učitelka si sedá na lavičku a odpočívá, aniž by nehlídala děti. Děti dovádějící v písku. Andělská tvář blonďatého chlapečka vás však vyvede z omylu. Uvnitř se nachází malý ďáblík, tak jak kamarádku tahá za vlasy a schovává hračky. Líbí se mu. Dívenka se otočila a pohlédla na něj svýma smutnýma očima, na chvíli se zastavil, jakoby byl z kamene, neví co to je , je zmaten, avšak po chvíli zase do ní šťouchne usměje se a běží pryč. "Jdeme!" , zazní hlas učitelky. Děti se seběhnou do hloučku, seřadí se a také odchází.

To už končí žáci základních škol, menší děti si lavičky ani nevšimnou, ale starší žáci se zde zastaví a posadí se. Zapálí cigaretu a z nudy vyrývají do lavičky neslušná slova či svá jména, jakoby si jí značkovali. Pomlouvají učitele za to , že je okřikovali , když rušili, či psali poznámky za to , co by dělat neměli. Když jim dojde půldenní dávka nikotinu, zvednou se a utíkají domů, aby stihli oběd.

Je odpoledne, skončili studenti středních a vysokých škol. Jako vždy si se sedne zamilovaná dvojice. Chlapec s černými vlasy a zelenýma očima. Dívka s dlouhými vlasy a hnědýma očima. Povídají si. Najednou domluví, nastala chvíle ticha, dívají si do očí, přibližují se dokud se rty nedotknou. Políbí se. Tu chvíli si zapamatují na dlouho, nikdy na ní nezapomenou, opravdu se milují. Jsou tu dlouho a užívají si společné chvíle, které však nejsou věčné. Naposledy se políbí a chlapec ji jde doprovodit.

Slunce pomalu zapadá a světlo , které lavičku osvětlovalo, pomalu mizí. Stmívá se. Objevují se hvězdy, které jsou vidět pouze z jednoho místa, z této lavičky.Proto ji každý týden navštěvuje manželský pár.

Po práci a dětech si chtějí odpočinout, sednou si a koukají na hvězdy. V objetí opadá všechen stres za celý týden. Vypovídají se, co se dělo v práci , co doma a jak jsou na tom děti ve škole. Opět je večer, nechtějí tu sedět celou noc. Poté co se oba uvolnili, naposledy vzhlédnou na nebe, zvednou se a ruku v ruce odcházejí.

Lavička tak zůstala opuštěná, tu noc se tu objevila snad jen veverka, když jí upadl oříšek z doupěte. Lavička tu bude stát celou dobu, dokud se neobjeví někdo další. Bude čekat až se na ní někdo usadí a odpočine si, ať už po dlouhé cestě, či po těžkém dni, plného stresu a napětí. Bude čekat celou noc dokud se tu neobjeví starý pán se svou hůlkou a věrným psíkem.