-... Úvaha života...

Proč je život tak složitej? proč člověk pořád přemýšlí a trápí se pro věci, který stejně nemůže sám vyřešit?? proč přemýšlí nad lidmi na kterých mu záleží ale oni o něj už nestojí? co to má za smysl.? Kdo vymyslel bolest? cit? proč si každý musí vytrpět hořké chvíle? Chvíle které bolí, berou nám sny, lásku,… co je to za prokletí? kdo to tak chtěl? osud? jde si osud naplánovat? spousta lidí tvrdí že svůj osud má každý ve svých rukou..ale tak proč umírají denně stovky lidí vinou někoho jiného? Proč se trápí nejvíce nevinní lidé, proč to vždycky odnesou ti, kteří jsou na tom nejméně vinní? Otázky, otázky, otázky a víte odpověď? zamysleli jste se na podstatou života? Je krátký, každý den ale přináší něco z čeho se můžeme poučit,radovat, každý den nám něco dal, ale i vzal. Když se kouknu zpět za těch 16 let co jsem toho prožila..vzpomínám jen na to hezké, protože ty špatné věci zapomenout chci i když je to někdy moc složitý, záleží na situaci a přesně na věci samé, čeho se to týká,. A čím je mi víc let, tím víc si všechno promítám, uvědomuji a říkám proč se všechno muselo stát mě, jak ty chvíle bolesti tak i ty chvíle štěstí.. Mám rodinu, přátelé jsem vlastně šťastná, ale někdy přijdou chvíle, které za okamžik můžou změnit celý život. A občas proklínám celý svět a říkám si proč jsem vlastně na této planetě? jaký by to bylo kdybych tu nebyla? mrzelo by to někoho? změnilo by se vůbec něco, nebo by šel život dál…? Vím že jedna záležitost je narodit se a žít a druhá vůbec se nenarodit. Někdy si říkám, že bych brala druhou možnost, nikoho nepoznat ale také nikoho neztratit což je nepřípustně bolestivé.. A teď když tu sem a nic kromě mých věcí by tu nezbylo?..já? kdybych se prostě z ničeho nic „vypařila?“ hledal by mě vůbec někdo? zajímal by se co se mnou je? stýskalo by se někomu po mě? po mých nápadech? po mém štěstí? po mém smíchu? ale také po mém smutku, bolesti a slzách?? chybělo by tohle všechno někomu?? kolikrát sem si tyhle otázky už kladla a klást ještě budu? vždy když mě něco trápí..ano asi ano.. když se stane něco špatného, mám blbou náladu, někdo mě za něco seřve, řekne že jsem debil a k ničemu tu nejsem, že dělám akorát starosti a nic víc…jo přesně v takovouhle chvíli mě napadají tisíce a tisíce myšlenek.. nepopírám ani myšlenku nejhorší – smrt. Pomyšlení tu taky občas bylo, ale každý má svůj pud sebezáchovy a na tohle bych potřebovala asi hrozně moc odvahy což se nadá říct že bych jí překypovala. . . a co takhle útěk z domova? někam kde mě nikdo nezná? … ale co vzpomínky? nechat je tu nebo si je vzít sebou? která varianta je lepší? Ne to nejde…
Vím možná každého z vás někdy napadlo něco podobného co mě, ale myslete na ty kteří vás mají opravdu rádi. Ve špatnou chvíli se o tom přemýšlet moc nedá, ale zkuste si vzpomenout na ty hezké chvíle i když vám je nejhůř a nepodléhejte těm nejhorším myšlenkám, které se vám honí hlavou. Vždyť žijeme jen jednou – ať chceme nebo ne! a život není tak dlouhý tak si ho alespoň každým douškem musíme nějak vychutnat.
A věřte že na světě jsou lidé, kteří o Vás stojí, kteří Vás mají rádi a kteří by pro Vás udělali cokoli na světě jen aby jste byli šťastní…na ty se ohlížejte a dejte jim lásku celým svým srdce..oni Vám to oplatí ! ! ! Hodně štěstí….