Kde je ten život?

Dneska jsem stál na autobusové zastávce a pozoroval hejno lidí, kteří se bezmyšlenkovitě šinuli ke svým linkám. Ten prázdný pohled v jejích tvářích, otupělý výraz a nespokojenost se přenesla i na mne. A já se začal ptát sám sebe, proč to tak je. Proč chodíme se zhnusenými obličeji sem a tam, potkáváme lidi, ale nestojíme o kontakt s kýmkoliv z nich. Nesneseme zbytečné rozhovory. „Jak je?“ „Jde to.“ Víc nic. Dokonce ani s přáteli si už jakoby nemáme co říct, musíme pozvat na pomoc alkohol, abychom se dokázali dostat na komunikativní úroveň. Věřte mi, vím o čem mluvím. Znám takových lidí mraky. Neříkám, že jsou takoví všichni, výjimky však tvoří pravidlo. Připadám si jako Elina z Čapkovy Věci Makropulos, z dnešních lidí mám pocit, že už mě nemohou překvapit. Stejná slova, stejné činy, stejné pohledy. Jsme předvídatelní. Já , vy, oni. My. Ztratili jsme se. Ztratili jsme se v pustých dnech svých šedých, nevýrazných existencí. Život dnešního člověka by se měl zkracovat, a ne prodlužovat. Co chcete dělat v 90 letech? To už není žití, to je přežívání. Jasně , budeme říkat, že máme krásné vnoučátka a žijeme pro ně. Ale náš vlastní život bude zasunutý někde v koutku a jen sem tam si zívne, při tom dlouhém čekání na smrt. Myslím, že skutečný život, plný nadějí, iluzí a podobných jevů jsme schopni žít tak do 35 let. Narodíme se, poznáváme svět, jsme nedočkaví, všechno se chceme naučit. Chodíme do školy, netoužíme ani tak po vědění, toužíme se sdružovat. Být spolu, v kruhu lidí stejného věku, abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme. Poznáváme lidi, abychom se v nich našli. Vzorem jsou nám rodiče. Ve spolužácích později vidíme konkurenci v boji o nesmyslné postavení v systému. A tak bojujeme, uměle podněcování učiteli a rodiči, o své místo pod Sluncem. Střední škola, vysoká škola. S každým tím stupněm čekáme, že přijde něco nového, nový impuls. Ale on ne a ne přijít. Kde jsou ty doby, kdy jsem se těšil do školy, na kamarády, a na to, že se konečně dozvím , jak to bylo s tím panem prezidentem. Ano, zlaté časy. Pak už přišlo jen rozčarování. Rozčarování z toho, jak lidi, posedlí mocí, dokážou být arogantní, agresivní. Zakomplexovaní , hloupí lidé s tituly inženýrů a magistrů mě učili, jak se stavět k životu. Paradox. Mají být elitou národa. Na střední škole jsme snad všichni přišli o velkou část svých iluzí o životě. O spokojeném životě, ve kterém nás čeká už jen pár let nekonečné práce pro společnost. Vždycky umírám, když slyším někoho říkat, že pracuje v téhle továrně už 35 let. Proboha, to je něco neuvěřitelného. Každý den strávit u stroje 8 hodin, najíst se a jít domů. Pořád dokola. Musí to být k zbláznění, ale obávám se lidé tomu časem otupí a stanou se stroji, kteří obsluhují zase stroje. Tomu já nemůžu říkat život. Přál bych všem lidem na světě, aby si svůj život užili , ne prožili, a aby za krátkou dobu, co jsou tady, milovali, radovali se, pili a jedli. Tak, aby každý na smrtelné posteli mohl říct : „ Jo, já jsem fakt žil.“ Pokud si nedokážeme užívat, odsoudíme se k věčnému čekání. Čekání na zazvonění, čekání na konec pracovní doby, čekání na konec týdne, měsíce, čekání na výplatu, čekání na důchod, čekání na smrt.
Nevím jak vy, ale já chci umřít ve 40.