On přišel............ale pozdě =´o(

Psala jsem sem, že bych byla radši, kdyby nepřišel a nedělal by nám to těžší,... ale.. on přišel! A tentokrát POPRVÉ přišel, aniž by mi předtím dal vědět. Moje překvapení si myslím stálo na místě, když jsem ho viděla stát za dveřmi na chodbě. Zeptal se, jestli si můžem promluvit - proč já, hlupačka, řekla ano?! Pozvala jsem ho dál, protože zrovna nikdo nebyl doma.
Přišel mě prosit o druhou šanci. Nepochopil ani větu, že se strachem a nejistotou a už i tak nějak ztracenou důvěrou k němu, do toho vztahu nemůžu jít! Snažil se dál, ale snažil se pozdě.
Já se ptám:
Proč, když jsem se trápila a doufala a věřila tři tejdny, že to bude dobrý a jemu to bylo zjevně jedno a proč AŽ TEĎ, když už v to nevěřím a ztratila jsem veškerou naději - proč se AŽ TEĎ on snaží?!
Zeptal se mě, proč si myslím, že by to nemohlo být jako dřív - já mu to pověděla už na začátku. Já bych se z toho nemohla jen tak vzpamatovat. Já... je to možná přehnaný, ale jen když se na něj podívám - vybaví se mi všechna jeho slova, všechny jeho věty, co mě bolely a bolí dál!:( Vidím i to dobrý, jenže.. ten poslední měsíc pro mě byl hroznej a ten poslední tejden samozřejmě nejhorší! Ale.. tohle nebyla moje odpověď. Zeptala jsem se ho na totéž - odpověděla jsem otázkou. Neměl mi najednou co říct, ale já mu odpověděla asi za něj, páč potom jen přikývl. Řekla jsem: "Nebude to tím, že i když si já nechci fandit... že já jsem ti skoro vůbec nic neudělala a tak máš pocit, že by to mohlo být dobrý? Jenže tys mi ublížil hodně a v pár dnech. Když jsem doufala a věřila, že se rozhoupeš, tak jsi mě svým chováním ke mně akorát trápil a teďka sem přijdeš a myslíš si, že ti dám druhou šanci? Myslíš, že se mi chce čekat další čtyři měsíce nebo vlastně tři měsíce na to, abys dostal takovouhle náladu a ten čtvrtej měsíc se zas trápit?" A on: "Ale vždyť by to tak nemuselo být." A já: "Jenže já už nevěřím tomu, že to tak nebude. Už to prostě nejde. A já se do toho vztahu přes strach, nejistotu a nedůvěru, vrhat zpátky nebudu, promiň." Potom nechtěl samozřejmě uznat svou vinu... hodinu jsme to tam zase rozebírali. :( Řekla jsem mu nakonec, že by měl asi pomalu jít, že nám to dělá oboum ještě těžší. On se zvedl a řekl: "Takhle ses nemohla rozhodnout jen kvůli tomu, co jsem ti v tu neděli pověděl." A já: "Však ne. Já se rozhodla po těch třech tejdnech trápení, kdy ses snažil snad 5 minut dohromady. Každej viděl na tom bruslení, že já se snažila do poslední chvíle - jenže ve středu to na mě bylo moc!" ..s brekem jsem mu odpověděla. A on? Podíval se na mě se slovy: "Koukni, tolik nenávisti jsem v tobě ještě neviděl." A já: "To není nenávist, to je bolest!" Jen co jsem to dořekla, zabouchly se za ním dveře našeho bytu. Odešel!
Možná mě má rád.. já to vím. Ale... přišlo mi, jakobych urazila jeho ego.:( Jenže... nemohl po mně přece chtít, abych do toho šla, když jsem si nebyla jistá! I když ho mám ráda... ty tři tejdny jsou silnější než já. :´(
Tak jsem se sem vypsala. Nemám k tomu už co povědět. Jestli vy ano, můžete.