Moje sídliště

Nerada, protože jsme do té doby žili ve Vokovicích ve starém domě, se všemi těmi milými zákoutími a malými krámky v okolí. Dům nám zbourali a přidělili panelákový byt.

Byla to velká změna. Ale nakonec jsem si poměrně rychle zvykla.
Sídliště má zhruba rozlohu 2000m x 2000m. Bylo tichounké, s celkem slušnou zelení a svěžím vzduchem.

Hned vedle, přes nepatrnou silničku, směrem k Libuši, jsem chodívala s kamarády tajně čadit a blbnout na nevelkou loučku u zahrádkářské kolonie.
Na jedné straně našeho paneláku byla veliká louka, se čtyřmi vzácnými duby, nedávno tam dokonce dali i tabulku, že je to chráněná památka!
Na straně druhé, za nepatrnou silničkou, protínající sídliště, menší loučka s desítky nádherných bříz a pár smrků.
Vpravo od loučky byl obchůdek se zeleninou, kousek nad ním malá mototechna a dále menší samoobsluha.
Šikmo proti samoobsluze, na horním konci sídliště, stál nízký, rozlehlý panelový domek, kde sídlilo železářství.
Za ním se již rozkládalo velké pole, rozdělující naše sídliště se čtvrtí Libuš.
U silnice, lemující sídliště a vedoucí k Libuši, po kterém projelo za den pár aut, stojí čtyři parkoviště.
Parkovalo na nich tehdy pár autíček a já se smála, proč postavili ta parkoviště zbytečně tak velká.
Na dětských hřištích mezi paneláky, si tehdy hrálo mnoho dětí. Mít děti byl pro mladé rodiny zcela přirozený jev.

Život tady byl poklidný, bezpečný a lidé k sobě byli velmi vstřícní.

Po ukončení socialistické éry "komunismu" - Sametovou revolucí a nástupu pravdoláskařské "demokracie", jsem se velmi radovala z nabyté "svobody" a dychtivě si plánovala další etapy svého života. Měla jsem plno naivních plánů, jak jej zkvalitním.

O tom však psát nechci.

Ráda bych popsala stav a úroveň "žití" na našem sídlišti v dnešní - "svobodné" a "demokratické" době.

Poklidné, tiché a mírumilovné soužití na našem sídlišti je to tam.

Dětská hřiště se pomalu rozpadla a na těch, asi třech, co jsou ještě funkční a pravda, trošku udržované, si hraje pár dětí.

Po sídlišti pobíhají party výrostků, zapalují popelnice, převrací odpadkové koše a čmárají na domy.

U laviček a na dětských hřištích jsou poházené injekční stříkačky feťáků.

Do popelnic chodí, jako do obchodu, bezdomovci a zoufale přehrabují smrduté odpadky, aby mezi nimi našli něco k snědku nebo vhodného k zpeněžení.

Ubývá českých obyvatel a vzrůstá počet cizinců, hlavně Ukrajinců. Dokonce jsem tady už několikrát zahlédla Muslimku s kočárem !!!

Parkoviště jsou auty tak přeplněná, že není kde parkovat a tak se parkuje kde se dá i na přechodech.

Policajti tady mají zlatý důl.

Z poklidné ulice, vedoucí k Libuši je široká, hlavní tepna, po které denně projedou tisíce aut a tak se nad sídlištěm stále převalují mračna smrdutého vzduchu.

Úzkými uličkami, protínajícími sídliště, jezdí rovněž jedno auto za druhým, sem a tam, takže posedět v tichu a pohodě na balkóně a pokusit se dýchat čerstvý vzduch, je věc zhola nemožná.

Loučka u té naší uličky byla o 5m zkrácena, poraženo několik vzrostlých, zdravých stromů, aby se tam dala zřídit parkoviště pro další desítky smrdutých aut.

Zahrádkářská kolonie byla zlikvidována a místo zastavěné dalšími paneláky.

Místo zeleniny u našeho domu je zepředu herna a zezadu čínská restaurace.
Herna vysílá na okolní okna paneláků, ze svého lákajícího reklamního panelu, silné ostré zášlehy barevných reklam od 7.00 hod. až do 22.00 hod.
(Vloni, 2014, již jim to úřad zakázal)

Samoobsluhu zrušili a místo ní je tam teď, nu co jiného, než velká herna.
Ta je zviditelněna červenými zářivkami kolem dokola budovy, takže večer vidíte obrovský rudý dům.

Z cukrárny, která vedle ní stávala, je výčepní hospoda, s venkovním posezením, takže když tam opilci v noci řvou, častokrát máte dojem, že tam někdo v červeném domě provádí divoké erotické hrátky.

V komplexu domku se železářskými potřebami je solárium a jak jinak - další velká herna. Ta je zatím "tichá" a skoro neviditelná.

Veliké pole, rozdělující krčské sídliště a Libuš, bylo zrušeno a na něm dnes stojí další sídlištní komplex a zaplať Bůh, postavili nám tam alespoň Lídl.

Na dolním konci sídliště je Albert a proslýchalo se, že bude zrušen a místo něj tam vznikne další herna - máme jich tady opravdu málo.

Nu Albert nakonec zůstal, ale pod ním, místo lékárny je zprovozněna - hádejte co? Herna!

A styl života? Bezpečí?

Smrad, hluk, nedýchatelno. Večer po desáté hodině jít ven, je již na vaše riziko.

Do půlnoci, kdy mají vyjmenované hospody otevřeno, se line z jejich zahrádek neskutečný řev opilců, nadávky a hlučný chechtot.

Ale i když nakonec hospodu zavřou, opilcům se ještě domů nechce a tak v zahrádkách sedávají a řvou, až do ranních hodin, vydrží to i do půl třetí.

Kdybych neměla plastová okna a možnost se doma zabednit, nebo v létě nepoužívala špunty do uší, tak se ani nevyspím.

Balkon slouží jenom mojim kočičkám a na pověšení prádla. To, ale musím sbírat co nejdříve, než by od prachu, který létá díky neustále projíždějícím autům sem a tam, bylo špinavé, jako před vypráním.

Je mi ze všeho moc smutno.

Za takovouhle vysněnou svobodu jsem se účastnila Sametové revoluce? Není to o svobodě - je to náhodou o vracení se do džungle, kde silnější vyhrává a slušný nemá právo žít?