Dětství je sen, který byl kdysi skutečností

Sladkosti se změnily v cigarety. Voda ve vodku. Pamatujete si, když ochrana znamenala mít helmu? Kdy tátovy ramena byla nejvyšší místo na Zemi a máma byla sluncem v temném vesmíru? Kdy válka byla jen hra? Jediná droga, kterou jsme znali, byla tabletka na bolest hlavy. Největší bolest, která vás postihla, bylo jen rozbité koleno po pádu. Nashledanou znamenalo jen do zítřka. A my jsme se nemohli dočkat, až vyrosteme!

            A teď tu všichni stojíme, dospělí, s kníry pod nosy a rudými rty a máme takový neodbytný pocit, že něco není správně, že nám náhle něco chybí. Vše se nějak zmenšilo, scvrknulo a zešedivělo. Den se snoubí s nocí a s východem slunce povstává další a přitom je každý monotónně stejný. Minutu za minutou jen spěcháme a honíme se a vlastně nevíme kam a proč a s kruhy pod očima se vyčerpaní a znechucení vracíme zpět domů, kde kolem nás začnou poskakovat ratolesti, které nás s jiskřičkami v očích a úsměvem na rtech vypravují tu největší senzaci na světě, a to že se pikachu vrátil k Ashovi. A my to jen povinně odkýveme a o vteřinu na to vypustíme navždy z hlavy, zatímco děti nejsou s tou pochopit, proč nám to taky neudělalo takovou radost, vždyť je to přece skvělé.

            Hold jsme vyrostli a to nám něco dalo a něco sebralo. Teď už zbývá jen otázka, zda jsme toho víc získali, nebo ztratili. Naučili jsme se číst, psát, počítat, ale také lhát, podvádět, přetvářet se a chodit přes mrtvoly. Naučili jsme se racionálnímu uvažování a byli jsme společností postupně zformováni do takého člověka, který dokáže přežít svépomoci. Bohužel jsme ale za to všichni zaplatili hořkou cenou. Vzdali jsme se sladké dětské nevědomosti, ztratili jsme nevinnost a přestali si stavět své vzdušné zámky. připoutali jsme se nohama k zemi a zapomněli, jak se skáče. Zanevřeli jsme na svět fantazie, a tak již sprcha není více Niagarskými vodopády, holub pterodaktylem, kaluž oceánem a kus suchého klacku tím nejhonosnějším z mečů. Jsme dospělí, jsme seriózní...a zkostnatělí a nudní. Po tom jsme vždycky tak toužili? Proto jsme chtěli být velkými? Ach ta sladká nevědomost. Opět.

            Narodili jsme se do světa barev, kouzel, snů a zázraků, který se postupně krok za krokem začal proměňovat v šedivý stereotyp povinností, které je potřeba vykonávat den co den a další den také. Mytické bytosti a hrdiny jsme vyměnili za inkasa, spoření, pojištění, půjčky, dluhy a krize a stali jsme se pouhými cihlami v jedné velké nekonečné pinkfloydovské zdi. Naštěstí ale ten náš svět přeci jen není tak nepřívětivý a stále nám ještě poskytuje možnost, že se ještě jednou vrátíme do těch růžových zahrad, kde cukrovinky rostou na stromech. Když se poštěstí, dožijeme se požehnaného věku a pomalu pomalinku začneme znovu upadat do té sladké nevědomosti. Budeme se kousek po kousku potápět do svého vlastního, jedinečného a nevysnitelného světa a vrátíme se tam, kde jsme to všechno začali. V nahých představách naší neposkvrněné mysli.