Rady

Jedna, dva, tři, nádech.
Jedna, dva, tři nádech.
Dívám se na naše a uvažuju, jestli vůbec tuší, co se mi honí hlavou. Jestli tuší, co vůbec prožívám. Nevím, jestli chci vědět, co cítím. Pohlédla jsem na kamarádku, vyrůstaly jsme spolu, byť je o pár let mladší, a uvažovala, nad čím asi teď uvažuje. Seděly jsme po boku našich rodičů a padala jedna rada a narážka za druhou.
„Je jí šestnáct! Je to dítě a má už takové starosti! Ochudila se o nejlepší roky svého života,“ musela jsem si obejmout hruď, protože jsem v tom viděla sama sebe.
„Stará se o něho jako by byla jeho manželka a neuvědomuje si, že jí mládí utíká pod rukama,“ tak tohle už na mě bylo moc. Neviděla jsem v sobě manželku, ale ochránce, ale princip byl stejný. Rozdíl byl v tom, že já jsem zestárla už ve dvanácti.
„Takovou obětavost jsem ještě nikdy nezažila u někoho tak mladého,“ zapřemýšlela jsem nad svým mládím. Taky jsem se obětovala a obětuju se pořád.
„Holka, doufám, že jednou neskončíš jako já,“ pomyslela jsem si v duchu. Přeci jenom, některé věci nemusí naši vědět.
„Někdy je nejhorší říct pravdu, když se bojíš, že toho člověka ztratíš. Med kolem huby se maže dobře, ale pravda je důležitější a bolestnější. Ano, můžeš toho člověka ztratit, ale taky nemusíš,“ hořkost v mých ústech se hromadila jako jed. Vím, že ta rada nepatřila mně, ale přesto mě donutila nad ní přemýšlet.
Každý máme své démony. Každý máme své strachy. A každý máme osobu nám blízkou, kterou nechceme za žádnou cenu ztratit, ať to je sestra nebo přítel. Mlčíme. Pořád mlčíme a za tím schováváme strach ze ztráty a z odmítnutí. Mlčíme neustále, byť máme někdy slabou chvilku a v té říkáme pravdu. Pravdu, která nás bolí a užírá zevnitř. Chceme ji vykřičet, ale opět se bojíme. A proto se radši ubíráme k tichu.