Mám ponožky narůžovo!

Je to bída. Ten každodenní stereotyp. Vzbudit se, nasnídat, posedět si ve škole, oběd, domů, úkoly, večeře, sprcha, spát. Tomuhle se říká život? Tak to fakt ne, děkuji. Ale co je to vlastně život? Rozebereme si všechno pěkně po kouskách. Takže…kde začít? Vznik? Konec světa? Globální oteplování? (Mimochodem, je totální kravina, že bysme si za něj mohli sami!) A co třeba taková pračka! Naprosto dokonalý stroj na simulaci lidského bytí.

Jednou někdo přišel s kopou špinavého prádla. (Bůh to podle mě rozhodně nebyl! Na jakékoli náboženství  mám silně radikální názor a nevěřím ničemu, co jsem neviděla, nebo to nebylo vědecky dokázáno. Vivat Darwin!) Zpátky ke špíně….Tuhle skvrna od kečupu, támhle cukrová vata z pouti. Kalhoty lehce nazelenalé v kolenou. Však to všichni známe. Ovšem nejsem si jistá, jak bych zinscenovala život každého z nás na pruhovaném pyžamu, nebo vlněném svetru po babičce. (Kdo by chtěl být kousavý, červený svetr, který byl původně ovce?...Nikdo.) Na názornou ukázku se bezvadně hodí tak obyčejný kus oděvu, jako jsou ponožky!

Takže…dejme tomu, že ponožka jest člověk. Každá ponožka má jiný vzor a je z jiného materiálu stejně jako má každý homo sapiens sapiens jiné vlastnosti, temperament, charakter…Teď se dostáváme k fázi číslo dvě. Vhození do pračky alias Světa. (Pračka je opravdu velice sofistikovaný stroj a její vynálezce by jistě ocenil, že ji používám jako simulovaný svět. A to nejen díky tomu, že se taky točí!)  Pračka zapnuta, buben se otáčí a ponožky cestují po celém světě. No jo…Jenže…Ponožky byly na začátku v páru a jsou tedy posedlé touhou najít svou druhou polovičku. Setkávají se se spoustou dalších ponožek, někdy spolu zůstanou déle, jindy jenom chvilku, ale jinak stále hledají a hledají. Mezi nimi jsou i fusekle, ponožky zlé a jasnými řvavými barvami. Ovlivní celou várku prádla a dají jí třeba namodralý nebo narůžovělý nádech. Stejně tak jsou lidé na Zemi ovlivňováni a stávají se z nich modré, nebo červené loutky. A jak jistě víte, takto obarvené ponožky už nikdy nebudou čistě bílé a stejné je to i s lidmi. Nikdy se nezbavíme vlivu druhých.

Součástí našeho života je i smrt. I ponožky umírají. Cožpak se vám nikdy nestalo, že byste z pračky vytáhli o jednu ponožku méně, než jste do ní vložili? Hmm? A co potom s tou druhou? S tou polovičkou, které se bez své partnerky stává bezcennou? Čeká jí pohřeb… smrt…. zemře jedna, zemře i druhá. Co když je zrovna vaše spřízněná duše onou ponožkou, kterou snědla pračka? Můžeme to nějak zjistit? My ne…jenom až na úplném konci přijdeme na to, jak to vlastně bylo. Co jsme udělali špatně. Že jsme byli modří nebo růžoví, že jsme se světem motali jen tak bez rozmyslu a zbytečně. A třeba ne! Třeba je konec jen pouhým začátkem, třeba je to ta fáze „vhození do pračky“. Ale…Kdo ví?

Zvoní budík….Začíná další den stejný jako každý jiný. Rozsvítím lampičku a oslepená náhlým prudkým světlem nahmátnu jedny z ponožek, které mám „pečlivě“ naházené v šuplíku. Ještě s otupělými smysly si je navléknu a chvíli jen tak sedím, dívám se na nohy a přemýšlím. „Jaké by to bylo, kdyby lidé byli ponožky?“ Pomalu přicházím k sobě. Zjišťuji, že by koberec potřeboval vyluxovat nebo by to chtělo koberec nový. Býval krásně fialový. Teď má zvláštně našedlou barvu a sem tam se vyjímá nějaký ten flek. Pohledem se vracím ke svým nohám. „ A hele!...Mám ponožky na růžovo!“