"Divní pánové"

Strach. Znechucení. Vztek. Chlapi se otáčí, jdou za námi a já začínám pociťovat zas a znovu ten strach. „Tak co, kočičky, dáme skleničku, nebo dvě?“ Otřesu se a spolu s kamarádkou zrychlíme krok.
Zná to každá z nás. Každá, která alespoň jednou šla domů bez mužského doprovodu. Ať jde z dámské jízdy, z večerního kurzu či snad z práce. Jakmile totiž jde sama, celý svět se změní. Jinak se dívá na druhé a ti druzí se zas jinak dívají na ni. Náhle je každý muž ne potenciální přítel, ale hrozba. Najednou nepřemýšlí, zda je atraktivní, ale jak rychle asi dokáže běhat, zda mu dokáže utéct. Prohlíží si jej, jak vypadá, jestli je ve skupince, sám, nebo venčí psa. Pozorně sleduje každý jeho pohyb, analyzuje každý jeho pohled. Stále má na mysli všechny únikové cesty od něj a zároveň hledá potenciální zachránce nebo aspoň svědky. Jde rychle, ale neběží, aby nešlo poznat, jaký má strach. Nejde ale ani moc pomalu, aby si snad někdo nemyslel, že společnost vyhledává.
Je to nechutná zrůdnost současné společnosti, že se dívka bez mužského doprovodu po určité hodině stává terčem minimálně oplzlých řečí. Jako by se s noční hodinou změnili pravidla hry, jako by snad absence mužského doprovodu představovala neodolatelnou výzvu ostatním samcům. Jako by se téměř ve všech mužích spustil jakýsi syndrom pravěkého muže, popř. vnitřní lovecký pud původem sahajícím někam hluboko do evoluce. Muži zapomenout na veškeré vychování, respekt k ženám. Zapomenout, že mají doma manželky či dcery ve věku dívek, jež v noci nahánějí. A ženy a dívky se v jejích očích stávají jenom těmi objekty, jejíž pozornost musí získat za každou cenu. Všechno ostatní se jim zamlží a oni nejsou schopni myslet na cokoliv jiného. Úsloví, že muži nemyslí hlavou tak možná v určitých situacích není úplně od věci.
Zhruba od svých čtrnácti let pokaždé, než jdu večer ven, přemýšlím, co na sebe. Ale nemyslím na to ani tak z estetických důvodů, jako těch praktických. Zamýšlím se, s kým jdu, kdy se vrátím, kudy půjdu, zda mě někdo doprovodí. Přizpůsobuji své oblečení víc pravděpodobnosti setkání se s nějakým úchylem, než příležitosti nebo počasí.
Kolikrát mě rodiče někam nepustili, popřípadě hodina mého nuceného návratu byla k mému zoufalství děsivě brzká. A kolikrát mi maminka říkala, když jsem se ohrazovala vycházkami mého bratra, že „to je přece rozdíl, Teri, ty jsi holka“. Do teď si živě pamatuji svou nespokojenost a pocit nespravedlivosti, že jen kvůli mužské neschopnosti udržet své potřeby pod kontrolou se nemůžu jít ven bavit.
To by ale muži nesměli být muži, nebo alespoň ta část potulující se nočními městy, slintající za každou sukní. Zajímavé je, že u znásilnění podle psychologů nejde ani tak o touhu po sexuálním uspokojení, ale po moci. Znásilněním si muži dokazují svou nadvládu a sílu nad ženami, z čehož jasně vyplývá, že znásilňují či jinak sexuálně týrají spíše nesebevědomí muži. Možná je toto procento mužů stále vyšší rozvíjející se emancipací žen. Ženy se stále zlepšují, dobývají vyšší pracovní pozice. Platy se vyrovnávají, počet žen na výsluní se zvyšuje. Pomalu ale jistě tak muže vystrkávají z jejich teplých kožených křesel a jim se na těch klasických textilových vůbec nelíbí. A ne jen v zaměstnáních ženy získávají převahu. Jistou dávku moci a možná i nadřazenosti se jim v mnoha případech povedlo vybojovat i doma, kde dochází k restrukturalizaci fungování klasických rodin. Mnoho mužů se dnes již věnuje tzv. ženským pracím v domácnostech, které jim byly dříve zcela zapovězeny. Ne všichni se však s pokrokovým myšlením smíří a potlačená nespokojenost a ponížení pak vede k snížení sebevědomí a touze pokořit ostatní, mnohdy právě slabší pohlaví, ženy. A jak tuto svou touhu ventilují, to všechny bohužel moc dobře známe.
Na druhou stranu, připusťme možnost, že ne všichni muži pokřikující v noci na dívky mají v plánu je znásilnit. K tomuto extrému se díky bohu schyluje poměrně malé procento ze všech oplzlých pánů. Ten zbytek chce zřejmě jenom získat krásčinu pozornost, ač k tomu tak často používají velmi nevhodné prostředky. Ony nám tak protivné chlípné poznámky jsou tak sice projevem naprosté neznalosti ženských potřeb a psychiky, ale zároveň i jakým si dobře míněným komplimentem. Obávám se, že určitá část se dokonce domnívá, že jejich řečičky jsou součástí dvoření se a předehry, a že jim po poznámce „s tebou bych si pohrál“ padneme k nohám.
K zcela upřímnému vyjádření mých pocitů mi však chybí zmínit ještě jedna věc. Přes veškeré znechucení, který zpravidla pod přívalem takových poznámek pociťuji, musím pokorně přiznat, že kdyby ony poznámky nepřicházely, nebyla bych zcela spokojena. Dejte si ruku na srdce a otevřeně přiznejte, kterou z vás, když jde kolem dělníků a výjimečně se neozve hvízdot nebo alespoň malá poznámka, nenapadne, že dneska je něco špatně?
Ta slavná slova rovnost pohlavím a změna myšlení současné společnosti tak možná způsobuje zvýšení procenta neuspokojených mužů, v žádném případě to ale není hlavní příčina vzniku. Perverzní přestárlé „podivné pány“ z nich samozřejmě neděláme my. I když páni tvorstva by to na nás určitě rádi svedli.