Jak jsem otupěla

Člověk se rodí jako prázdná nádoba, je to čisté, ničím nedotčené stvoření.

Od první vteřiny zrození až do úplného konce nás ovlivňuje okolí. První kdo začne utvářet představu o světě, jsou rodiče. Naše planeta, je vlastně jen takové prázdné (ale krásné!) místo, kde nebýt ostatních lidí, tak jen lovíme a spíme, stresuje nás bouřka, zima a predátoři. To je vše. Jen honba za přežitím. Ale nejsme zvířátka, jsme osobnosti, tvoříme společenství, tvoříme hierarchie. Máme určitou dávku nevalné inteligence a máme především i emoční inteligenci, která kdyby byla u všech jedinců na dostatečně vysoké úrovni, byla by tato planeta krásné, harmonické místo k žití. Tak to bohužel není. Nicméně, lidé si tuto honbu za přežitím, která je v nás z nějakého důvodu hluboce zakořeněna rozhodli zpříjemnit a tzv. užít si života. A tady se vrátím na úplný začátek. Máme zde tedy človíčka, čistou, nenaplněnou nádobu. A tenhle človíček začíná poznávat svět, především skrz své rodiče, ví, co nesmí, co by měl, co je zdravé a co nezdravé, co je dobré a co je zlé atd. Ze všeho si vyvozuje své závěry, má úžasné pozorovací schopnosti, sleduje svět okolo nás úplně jinýma očima. Všechno je tak úžasné a jedinečné, raduje se z padajícího sněhu, z květin na louce, z písku, kamínků, motýlů, prostě ze všeho, co my otupělci už moc nevnímáme. Tady někdo namítne, že vnímáme, ale my se z toho nedokážeme tak upřímně radovat, nevyvolává to v nás pocit nekonečné radosti.
Jak rosteme, nádoba se postupně plní, jsme ovlivňováni vrstevníky, pedagogy a jinými autoritami.
Začínáme si utvářet předsudky, názory, o kterých si myslíme, že jsou naše, i když to tak málo kdy bývá. Jsou to názory utvořené díky interakci s okolím. Pořád jsme plni ideálů a očekávání. Prožíváme první, druhé a x-té lásky a s tím ruku v ruce jdoucí zklamání. A každé takové zklamání nás vždy malinko otupí. A takhle následují všechny životní události, především pak první zaměstnání, které nás asi nejvíce uvrhne do reality naší společnosti. Poznáváme, že lidé jsou zlí a neskrývají to, že jsou sobečtí, zákeřní a majetničtí. Že téměř každý staví na první místo sebe a neohlíží se na to, jaký dopad to má na ostatní. I já jsem sebestředný sobec, takže vím, o čem mluvím. Pochopíme, že kolegové a nadřízení, nejsou hodné tety a hodní strejdové, kteří to s námi myslí dobře. Neříkám, že toto platí všeobecně, existují i světlé výjimky, kterých si velice vážím a za setkání s nimi jsem nesmírně vděčná, protože jsou to osobnosti, pro které jsem na této planetě ráda. Ovšem utrpěli jsme další veliké otupění, které nás emočně zase sráží níž. Čím více se s tímto setkáváme, tím více přicházíme o ideály, které jsme měli, už nejsme plni očekávání, naopak, zoufale doufáme, že to co prožíváme je nejmenší z možného zla a říkáme si, že takto už to snad zůstane. Zabředáváme do stereotypů. Snažíme se stylizovat, do společensky atraktivní bytosti, vyhovět ostatním, zapadnout do davu, potlačit vlastní individualitu. A život jde dál a je plný dalších nepříjemných střetů s realitou, kterou jsme jako děti neměli možnost vnímat. Třeba smrt. Dnešní běžný jedinec vlastně ani neví, jak smrt vypadá, jak příšerně, vleklé a bolestivé může umírání být. Odsunuli jsme smrt do ústavů a nemocnic, vlastně přestala být součástí běžného života jako dříve. Občas přijdeme za takovým člověkem na návštěvu, na hodinku a cítíme se zdrceni, ale vidíme jen špičku ledovce, realita je mnohem horší. Podle mě, zásadní chyba, která jen umocňuje otupění naší společnosti. Viděla jsem umírat více lidí, než kdokoliv z vás. Ale byla jsem i tou, kdo se o tyto lidi staral, kdo se jim snažil usnadnit ten trpký a vleklý konec, tou která je držela za ruku do posledního bolestného vydechnutí. Umírající člověk nemá potřebu se jakkoli přetvařovat, jakákoliv póza jde stranou a vy tak máte možnost, stát se svědkem čistého, nezkresleného náhledu na něčí existenci a odnést si cenné poznatky. Hodně jsem se od těchto lidí naučila a jsem za tuto zkušenost vděčná, protože to bylo něco, co mě dokázalo vytrhnout z mé otupělosti. Šla jsem domů a květiny krásně voněly, slunce zapadalo a jeho paprsky mě hladily a já jsem si všimla, že v lomu na mé kůži, tvoří duhu. Každý z těchto vjemů byl najednou tak silný.
Jedno čínské přísloví praví „včerejšek je minulost, zítřek možná a dnešek je dar“. Není snadné se tím řídit, ale měli bychom se o to každý den pokusit. Využít každou hezkou příležitost, kterou nám život nabízí. Přestat se pitvat ve věcech, které nezměníme, které jsou minulostí, nebo do kterých nám nic není. Nebuďme majetničtí, nesnižujme se k negacím, přejme druhým jen dobré a dobré se nám vrátí. Zní to jako klišé, ale já jsem se mnohokrát přesvědčila o funkčnosti tohoto rčení. A tak musím říct, že jsem zase otupělá o trochu méně a zase jsem přijala za své některé ideály a víte co? Možná jsem jen naivní, ale žije se mi s tím mnohem, mnohem lépe. Nezapomínejme na své děti, jsou to čisté nádoby a je na nás, jaký pohled na svět jim poskytneme, každé slovo a rozhodnutí má svou obrovskou váhu, učme je vnímat krásu ve všem okolo nás, učme je milovat sami sebe a nepodřizovat se ostatním.
Já jsem svobodná bytost, stejně jako Ty, vše co činní radost Tobě dělá šťastnou i mě. Nechci Tě vlastnit ani ovlivňovat, chci, abys byl svobodný a silný jedinec, který i přes otevřená okna a dveře zůstává se mnou, proto, že mě miluje přesně takovou, jaká jsem. Děkuji všem svým blízkým přátelům, protože vím, že přesně takoví jste!
Tak pojďme udělat všechno proto, abychom nebyli otupělí, nenechme umřít tu čistou bytost, kterou jsme byli na začátku a nezapomínejme, že nejsme neporazitelní.