Co očekávám od života!

Když přišel ten dlouhoočekávající den a já – ač nerad a s velkým pláčem – opustil matčino luno, nebylo jistě pomyšlení na to, jak je život složitý. Jak plynul čas a já rostl, rostla i má nedůvěra k šťastnému životu a dobrým lidem. Poznal jsem, že život není procházka růžovým sadem – ba naopak. Byl jsem obklopován špatnými lidmi, špatnými místy a představa nad smyslem pokojného života se brzy rozpadla, jako buben v pračce pod náporem vodního kamene. Už v ranném dětství jsem poznal na vlastní kůži, že nejvíce bolí rány duševní – Ty, co pocítíme tam uvnitř a ne ty, které nám ublíží na těle. Dlouhou dobu jsem nechtěl věřit, že lidé, svět i holý život mže být tak krutý a lhostejný.
Jak čas plyne a já poznávám svět v pestřejších barvách, začínám se znovu mýlit. Nemohu být v tomto směru konkrétní. To proto, abych nebyl litován. Nemám potřebu být litován, protože každý z nás je něčím trápen, ať už si to přiznáme, či nikoliv. Své pocity řeším většinou stykem s lidmi, na kterých mi záleží a kteří mají pro mne pochopení. Těm osobám říkejme Kamarádi!
Od života nemůžu nic očekávat. Větší plány, nad kterými je obětována má strategie a úsilí, se mi hroutí jako domeček z karet, na který vydechneme zklamání v podobě dechu. Je to osud. Jen ten jediný má ono privilegium určovat směr naší životní cesty. I rány osudu mají co dočinění s životním očekáváním.
Nestěžuji si na svůj život. Také prožívám to hezké, nad kterým se většina lidí rozepíše více, ale já chtěl poukázat na opak. Nesmíme se k smutku a zklamání do nekonečna obracet zády a utíkat před tím. Tak, jako smrt je součástí života, tak i tyto negativy nás budou životem provázet.

Abych zmírnil pesimismus v tomto slohovém cvičení, od života očekávám pochopení. To pochopení, které jsem ještě stále nepoznal.