O životě a lidech...

 

Bylo to na počátku času, když se ještě jednorožci nebáli soumraku. 

Jeden z trůnů, andělů blízkých bohu, vyslovil neuvážené přání.

"Chtěl bych být tebou."

Bůh se na něj podíval a pravil. "To by jsi musel soustavně trpět i radovat se zároveň."

"Proč trpět? Proč se jen stále neradovat? Vždyť jsi bůh." Zeptal se trůn...

 

"Právě proto, že jsem bůh." Odpověděl hořko sladce bůh.

 

My jsme lidé. Nejsme bozi. Naše štěstí i smutek, jsou našim dílem. Mluvíme o věčnosti, lásce, světlu a temnotě, ale většinou jsou to jen prázdná slova plná výrazů, kterým pořádně nerozumíme. Chápeme základní pojmy mylně a proto jsou naše životy ploché. Mluvíme o věčnosti, ale tu je skoro nemožné si představit. Mluvíme o lásce, ale skoro vždy máme jen rádi. Hovoříme o temnotě duše a přitom stačí hlad a žízeň, aby se z toho co považujeme za špatné, stal jen prostředek k utišení hladu. Vkrádá se myšlenka, co by asi tak říkal ten, co našel tu první ze tří zmíněných věcí. Našel by i ty další dvě? Možná a možná, že jsou to pojmy o kterých víme, ideály ke kterým se chceme blížit, ale ve skutečnosti, jsou pro nás nepochopitelné či nepohodlné.

Ono je těžké žít skutečně a doopravdy. Možná, že by nám řekl, že svět se skládá ze čtyř částí- hlad, lovec, hon a smrt. Co je na člověku opravdu krásné je to, že v sobě dokáže najít dost prostoru pro ty vznešené ideály.