Modrá hodinka

Jdu městem, už se pomalu šeří. Začíná právě ta modrá hodinka. Ta chvíle podvečerní. Lavičky už hází dlouhé stíny.
Potkávám modré postavy, muže, ženy, děti. Vznášejí se v modrém oparu a jsou mi tak povědomí!
Ta dáma zahalená barevným šálem je asi Levandule. Bok po boku, v důvěrném rozhovoru, s mužem v krátkém kabátě, jistě je to G.P..
A ta hubená holka co kolem nich poskakuje, to musí být Lucy1. Mizí mi za rohem.
Rozvážným krokem proti mně kráčí kdosi… není to Luboško? Co ten tady dělá? Míjím copatou holku se zádumčivým pohledem a vím, že je to Elvien. Osedlá si draka a pak v jeho sluji, Elfka nebojácná a drak, společně se bojí. Jak asi vypadá Siorak? Aha! Tady jsi! Tvé básně Tě prozradily. Jen lehounký úsměv a jdeš dál… A kdo to stojí opodál, jako by se snad styděl? Klopí oči a pod rezavým knírem skrývá lišácký úsměv. Je to Čubík! Určitě je to on!
Klopýtnu, zachytím se něčí paže, ale jak-že? Vždyť Ty jsi Cecilka! A hned vyndaváš termosku s čajem, co chutná po lásce. Není támhle přes ulici Marsé? Jistě, že je to ona! Proč se mi před očima rozplývá a mizí? Dupání jak stádo koníků a předběhne mně Sabacnyjchvostik. Kam zase letíš? Koukej psát!
Rozvážný krok, zvednutý límec, klobouk hluboko do čela. Je vidět, že je na něj ještě chladno. Má přece tak rád léto! Pla-ton, básník je to! Upravené vlasy, asi od kadeřníka, taky trošku pospíchá, ale jaksi klidně. Už jí nic neuteče. Je podvečer a těší se domů na hrnek horké kávy, Mirka, Mirka Hedbávná.
Rozárenko! Chce se mi zavolat… Neschovávej se v tom stínu pod lampou. Záříš a jsi celá heřmánkem provonělá! Někdo se za Tebou plíží krokem vlčím, nic neříkám, radši mlčím, jen zírám, oči dokořán – Lupus! Projde kolem jako stín a zmizí. Už ho nevidím.
Má hlavu vztyčenou, chůzi pevnou a rozhazuje hrstmi hvězdný prach. Je Zamilovaná do nezamilované doby. Jde a nemá strach, že doba bude ještě horší. Je to doba, kde je těžké milovat. Ona však celá zamilovaná a zraněná a svobodná a svázaná, pořád věří, že láska má smysl.
Holou rukou otřu vlhkou lavičku a na kousek si sednu. To abych na Vás měla více času. Nespěchám. Už není zima jako byla v lednu. A najednou za zády známé mňaaau! Za krkem tlapky s drápky. A taky tlukot srdce, srdce z křišťálu. Vím, Mourek toužící po čistotě, občas se potopí do modrého snění. Klidně zapomene na dekompresní tabulky…. a pak mu hučí (v uších). Trdlo! No jasně! Slečna s taškou větší než je ona. Asi tam nese paletu a barvy, tušky, pastelky… malířka a básnířka. Prý Trdlo. Ale kdo jí zná zasněně řekne – ona trdlo není!
Lavička už trošku zebe, ale nedbám na to. Chlapík rázný, podsaditý jenom noha nohu mine… kdo jen tohle může být? Vedle něj, joj! to poznávám to je Erich Von Daniken! Co ten tady? Vždyť už je snad… už dlouho… je to jen tetelení Džemo jde směrem ke mně a vedle něho nikdo není. Možná přání jeho zbožné. Erichu! Tak proč nepopustit snění?
Na chvilku přivřu oči a celý svět je krásně tmavomodrý. Přes závoj řas vidím: ruku v ruce, dívka a chlapec. Je jí sladkých 16 let a miluje oblohu loveSKA. Jednoduchost jejích složitých myšlenek krásně zvoní… jako její smích… a jeho to přivádí k nádhernému šílenství.
Už ji vidím z dálky přicházet, po boku její věrný N Á Z O R. J A R K A, statná a nesmlouvavá. Za ní jde zástup droboučkých šedých básniček, co prosí o kůrčičku komentíčku. A pak také všichni ti, co dávají jí za sto. Bacha! Voda v kotli už se vaří!!! J A R K A, ta se neopaří. Nebojte se o ní! Ona doopravdy vládne slovem… mějte pro ni pochopení, Vy, co chápat můžete a chcete…
Vstávám z lavičky a pomalu jdu šeřícím se městem. Říkám si: přece tady nemůžete bydlet všichni! Ne! Například támhle toho neznám… střapatá hlava, samé obrazy a myšlenky zachycené do slov a zacuchané ve vlasech. Kdo jen to může být? Komu se asi tak podobá? Smudlinek! No jasně, houpe se na nehtu nad propastí a ještě se tomu směje. Píše a psaní je pro něj slastí. Kam si to takhle v podvečer, chlapec, asi mastí? Skoro jsi do ní vrazil! Což pak jsi jí nepoznal? Nonick! Nebo jsi jí přehlédl v tom ruchu velkoměsta? Jde v rozepnutém kabátku a recituje svoje verše. Umí je všechny nazpamět, tam i pozpátku. Srdce na dlani, Nonick, paže napřažené k milování. Je krásná, tajemná, bezejmenná. Nonick.
V zástupu mužů, dívek a žen, kteří proudí ulicí najednou vidím dámu, paní. To je vám ale pokoukání! Krásná je navenek i zevnitř. Přejde kolem tiše jako Sen. Kdo toho anděla, kdo ho jen vypustil ven? Že prý teď i Sen nám trpí nespavostí! Není to na tom světě k zlosti!?!? Chci jí chytit za rukáv a říct: to chce meduňku a nožky v teple… ale nenašla jsem odvahu (snad za to neskončím v pekle, v pekle nespavosti?).
Hej! Moment, kam tak pospícháš? Vždyť víš, jsi tady jenom jednou. Já vím, umíš žít naplno… Lizzzie! Tak co to je? Že nechybí Ti křídla? Co jsi to na mně křikla, než zmizela’s mi za rohem? I bez křídel zkus být andělem!?!
Marcella s rukou na kabelce, hlídá si verše, které přetékají každou škvírou, prošitím i zipem. Trošku se červená, když prochází pod světlem lampy. To její duše křičí do modrého šera: přijďte a pijte ze mně, krev není mléko a mléko nezví se vínem.

A kapky rosy zatím drží na modrých listech stromů a mně se dnes večer vůbec nechce domů. Pořád, pořád mám ještě naději, že potkám právě Tebe!

A už Tě vidím, Kapiko! Tvé myšlenky se toulají ve světě Narnie, zobcová flétna, co vzbudí jarní tání v ruce a kytara přes rameno. Rozhodný krok a v srdci touha po pokání.
Voděnka s úsměvem na tváři a s plachým pohledem. Nákupní tašku plnou léčivých slov a povzbuzení. Voděnko! Kde jsi to byla nakupovat a pro koho to neseš? Prý je to nákup od modrého snění…
Ještě si chvilku sednu na obrubník chodníku. Třeba o mně někdo zakopne a já se potom zeptám: jsi to opravdu, vážně Ty?