Jaký jsem fanda?

I když sportu zrovna neholduji aktivně, pasivně ho mám moc ráda. Když fandím, jsem úplně jiná, přemýšlím, taktizuji, ječím... :) Je pro mne typické, že skáču a křičím: "Jsme nejlepší, nejlepší!!" I když tomu asi mé kamarádky moc nevěří, dokážu se v tomto směru odvázat. Nejlepší je, když se sejdu s dalším takovým "nadšencem" a to to potom stojí za to.
Myslím, že jsem to zdědila po svém dědovi. On sleduje všechny sportovní soutěže a závody od kulečníku po box. Sport má moc rád a jde to na něm vidět. Nejlepší bylo, když jsme se sešli na letní olympiádu. Byla jsem zrovna na týden v Karlových Varech a olympiáda v Turíně byla v plném proudu. My s dědou měli přesně rozepsáno, kdy soutěží kdo s kým. Vždycky jsme usedli k televizi a radovali se, když někdo vyhrál, smutnili, když to nevyšlo. Babička nemohla ani telefonovat, jaký jsme dělali rámus.
Komu opravdu aktivně fandím a chodím na zápasy, jsou basketbalistky Gambrinus Sika Brno. Miluji atmosféru v hale, kdy lidé nadávají nebo zvedají, jako jeden muž, ruce do vzduchu. I já se raduji a zapomenu na všechny problémy. Také je to doba, kdy jsem se svým tátou, a jelikož je pracovně vytížený, těch není moc. Vždy hodnotíme, tleskáme..no prostě jsme fanoušci tělem i duší.
Více mám však ráda zimní sporty. Sjezdové lyžování, bruslení, hokej..to je moje. Naposledy jsem fandila Šárce Záhrobské. Se zatajeným dechem jsem sledovala jak projíždí brankami, jak má náskok, jak udělala malinkou chybu. Držela jsem jí palce i na nohou, protože to byl prostě unikát. Když moderátor křičel: "Šárka to dokázala, máme zlatou..!!" běhal mi mráz po zádech a naskočila husí kůže. Jakou já měla radost!
Přitom, když jde o mě, tak zapálená nejsem. Je mi celkem jedno, že v olympiádě z češtiny jsem druhá a ne první, turnaj ve vybíjené téměř neřeším. V tomto jsem velmi pasivní. Jak však přijde turnaj v basketu, jsem nezkrotná a zapálená fanynka. A jak jste na tom vy?