Proč si stěžovat na stáří

Pokaždé když jdu za mamkou na hřbitov, vždy si všimnu známých tváří na okolních náhrobcích.Mnoho z těchto zesnulých se nedožilo ani třicítky, odešli ještě dříve nežli mohli něco zažít.
Tam si při tomto pohledu vždy připomenu, že ve svých šestapadesáti si nemám na co až tak stěžovat, ba naopak pociťuji vděčnost, že jsem se dožil takového věku.
Člověk by neměl předčasně házet flintu do žita, ale jednoduše žít,
žít třeba ne už tak naplno jako dřív, ale žít.
Co by za to jistě dal ten ještě ne třicátník, aby se dožil alespoň padesátky.
Ty fotky, těchto předčasně zesnulých, tak jasně vypovídají,
že by si člověk měl spíše vážit svého vyššího dožitého věku.
Když to přeberu na sebe samotného, tak je až s podivem, co jsem všechno prožil
právě od těch třiceti do padesáti.
Bylo toho opravdu hodně, no a teď je před námi zase jiná etapa života.
Berme to prostě tak jak to jde, a když nás přepadnou chmury ze stáří,
tak si vzpomeňme třeba na ty smutné, pravidelné a předčasné odchody mladých motorkářů a jim podobným.
Pokud je člověk zdráv, tak život může být pěkný i na stáří, tak žádné zbytečné strachy.