Ticho v divadelním zákulisí

Ze snů mne obudil budík se skladbou australského zpěváka. Za okny černočerna tma jak po výbuchů lucidní  bomby. Světla pokojů se rozsvěcují  naproti v domě. 

Káva mne probouzí jen napůl, rychlá studená sprcha a tižívi pocit existence. Poslouchám jemnou skladbu, vyhlazené beaty probouzejí ranní sklovinu ticha.

Cesta dolů kolem čertovi rokle je zádumčivým putováním. Minimální ambient v uších lemuje trnitou cestu do vnitřní krajiny duše. Putování cestovatele do práce. 

Desítky studentů za okny univerzity toužící se dozvědět více o probíraném tématu. Dívky s jemnou mandlovou a růžovou pletí jdoucí do školy. Čas.

U divadla mne zastavuje vrátný. 'Jak se jmenujete?, I vyslovit své jméno správně mu činí potíže. V kulisarne zatím jediná živá duše. Albin nakrátko střižené vlasy podivná dikce soukajici se do kalhot mne pouští k mé nové skříňce kam jsem se přestěhoval včera. 

Jdu se podívat na jeviště. Obhlížím  liduprazdnou  scénu lazebnika sevilskeho. Staré opryskane kulisy tvoří průčelí italského domu pro operu. Prostor Pro orchestr. Vyjdu na jeden z balkónu a studuji upevnění oněch částí scény. 

Ten pocit být na jevišti sám drahá a nevědět proč jsme vlastně tady. Pocit probudit se do scény u které nevíš jak ji rozebrat. Rozebrat sebe sama, pochopit se, milovat, dýchat, být.