2.23 až 3.01

2.23
A je to tu zas.
Další zabitej čas.
Čekáním na spánek.
Pročítám články mapující současné kovidové dění.
A je mi z toho divně.
Z toho všeho matení a "zaručených zpráv".
Často velmi protichůdné.
Hlavně neschůdné.
Opatření k nastolení pořádku.
Jen krůček od válečného stavu.
Noční zákaz vycházení.
Tresty, roušky, vyjímečný stav.
Nemoci se scházet.
Co to je?
Kdo to vymyslel.
A čím ono to v tom boji pomáhá?!
Totální decimace ekonomiky, která lidi zdánlivě nezajímá.
Sejměme roušky z mozku.
Myšlení zas až tak moc nebolí.
Vezměme ty co to tak divně řídí holí.
Než jí oni nás.
Se jako taky nemocí i smrti bojím.
Jen nechci žít jako mrtvej a přitom živej.
Divnej.
Ještě k tomu vlastním přičiněním hloupej.
Přáli by mě mít.
Je to to už jasné?!
Právě že není.
Přeci to není matematická Fermatova věta či hádanka jejíž vyluštění zabralo 350 let.
V době internetu a letů do vesmíru.
Hypersonických letadel, raket.
Necháme se oblbovat šarlatány.
Jako indiáni svými šamany.
Inkvizicí.
Hledám pravdu.
A nacházím jen divnosti.
Plnou sběrnu vyhozených polohovacích elektrických postelí.
Odškodňování bez krytí.
Zoufalství červeného svetru.
Zlodějiny poslanců, senátorů, soudců, lobbistů.
Velebností, chce se mi blít. Vypůjčím si trošku od Trošky.
3.01