Ze sna

Budíš mě. Už několik nocí za sebou. Mám Tě v hlavě, i když na Tebe nemyslím, protože jsem si to slíbil.
Byla jsi šťastná. Stejně jako tenkrát, když jsme se vídali. Smála si se a pořád si měla ty jiskry v očích. Říkala si to, že jsi šťastná a chovala v náručí ten nejcennější dar.

Je mi vždy smutno, i když Tě vidím smát se v mích snech, neřešit co bylo a bavit se spolu jako tenkrát. Chybí mi Tvůj hlas, smích a oči. Tak temně krásné.

Přenesl sem se přes Tebe. Už několikrát. A když už se to stane, vždy mi vlezeš do snu. Chceš mi tím něco říct? I když všechny pokusy o kontakt ztroskotali na Tvém odmítnutí? Přestal sem se snažit a akceptuji Tvé rozhodnutí nebýt přáteli, ale moje duše cítí, že mi chybíš.
Snažil jsem se Tě dostihnout, kolikrát ani nespočítám a možná právě proto teď umírám touhou na Tebe zapomenout.

Byli jsme oba stejní, Ty i já, hnali jsme se za možností světla jako dvě můry za plamenem, který nás stejně nakonec spálil.

Nemůžu spát. Už několik nocí. A mrzí mě, že jsem Tě neochránil před sebou samým. Nechtěla si k sobě nikoho pustit než sem se k Tobě nějakým způsobem dostal já. Prý nepotřebuješ nikoho dokud nedostaneš chuť si užít. Tyhle slova mi rezonují v hlavě pokaždé co Tě vidím. Odstoupil sem od možnosti být s Tebou a přesto, jsem nevynechal jedinou možnost s Tebou být. Protože být Ti nablízku, ve dne v noci, pro mě znamenalo mnohé.

Trochu úsměvné, že se Tě pořád nemohu zbavit za tu dobu, říkal sem si “To přejde, časem” a pořád to nějak nepřechází. Psal sem Ti fůru dopisů, článků a vzkazů s vědomím, že si to nikdy nepřečteš. Mluvil sem s Tebou ve svých představách, odpouštěl vše co se mezi námi stalo. A přesto nemohu zapomenout na to, že jsi byla mou jedinou opravdovou přítelkyní, že už nikdy nikoho jako jsi Ty nepoznám.

Děkuji Ti za vše. Děkuji že jsi byla na krátkou dobu součást mého života. Děkuji za příležitost Tě poznat.

Bylo mi ctí.