Cesta Vzteku – Když zloba a síla jsou řešení

Cesta Vzteku – Když zloba a síla jsou řešení

V dnešní době je módní být hodně sluníčkový a všehomilující a negativní emoce jako zlobu a vztek potlačovat, tajit a předstírat, že je nemáme.

Možná to souvisí s mým testosteronem, který si nechávám pro vlastní potěšení měřit a už několik let ho mám zvýšený, ale já jsem zastáncem života se všemi přirozenými emocemi, včetně těch negativních. I negativní emoce mají svůj účel a mají nám pomáhat – proto jsme jimi vybaveni.

Jsme výsledkem více než 5 000 000 let evoluce. Kdyby nám vztek a zloba nedávaly nějakou evoluční výhodu, tak už je v sobě mít nebudeme. Věci, které nepomáhají a škodí, ty z genetického kódu mizí. Toto je výsledek mých úvah o vzteku.

K čemu jsem jím vybaven?

Přemýšlím o tom řadu let. Začalo to kdysi na jednom jednání. Seděli jsme v zasedací místnosti, jednali, a ten člověk na druhé straně stolu mě nesmírně sral. Představoval jsem si, jak bych vstal a prohodil ho tím oknem za ním. Bože, to by byla satisfakce!

Jak bych se cítil, až by mě vezli v poutech na zadním sedadle policejního auta? Tam, kam jsme se zařekli, že se nikdy nesmíme dostat.

Cítil bych stále radost, že jsem udělal, co jsem chtěl? Litoval bych už? Dokázal bych poslat všechny soudce a právníky do hajzlu? Nebo bych se rozbrečel nad svým selháním sebekontroly?

K čemu je mi ta zloba, když ji nemohu využít? Proč mám ten vztek? Proč jsem po milionech let zdědil s těmi ostatními i tuhle vlastnost?

Nikoho jsem oknem neprohodil, zatím. Přinejmenším jednou to ale v zasedací místnosti dopadlo tak, že jsem se musel beze slov zvednout a odejít, abych neudělal něco jiného.

Jak jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že umíme-li zlobu, vztek a agresi kontrolovat, přece jen nám dávají sílu. A vybavil jsem si pár příkladů.

V roce 2003, když jsem se v Bratislavě v prváku začínal snažit hubnout ze svých 90 kg s vysokým procentem tuku, jsem také asi půl roku chodil s jedním spolužákem hrát florbal. Bavilo mě to, ale dostatečný talent s tou hokejkou jsem prostě neměl. Navíc, dvakrát týdně trénink a jinak sedět doma u počítače a pojídat pizzu a polomáčené sušenky… tím se kondice vybudovat nedala. A tak jsem ani neměl dostatečnou výdrž, abych něco pořádně zahrál. Trenéři mi říkali, že musím běhat a zhubnout, jinak to nemá smysl. Dochází mi dech, zrudnu, nemyslí mi to.

Přes prázdniny jsme neměli pronajatou halu a náš trenér místo toho vymyslel, že kdo je tak pilný, a chce dobrovolně trénovat i o prázdninách, tak budeme alespoň hrát fotbal a házenou na louce u Dunaje, kousek za městem. Dal nám plánek, jak se tam dopravit. Kupodivu, já jsem to tam znal – občas jsem podél Dunaje jezdil na kole. Ta cyklostezka tam vedla snad nekonečně daleko, desítky kilometrů, jak jsem se už ráčil přesvědčit, když jsem jednou zajel tak daleko, že jsem cestou zpátky téměř odpadl.

Na ten trénink někde na blbé louce a kopat do míče se mi nechtělo, nelákalo mě to. Raději bych v tom vedru seděl doma, u klimatizace a počítače a užívat si své prázdniny. Nechtěl jsem se ale na ten sport úplně vykašlat. Tak jsem to supertěžké kolo teda snesl těch pět pater, dojel tam přes ten otravný most, sjel na tu louku, a nikdo tam nebyl.

Věděl jsem, že jsem přesně tam, kde máme být. Přesto tam nikdo nebyl.

Do píče! Já se s tím seru, jsem tu jako kokot, v tom vedru, nafukoval jsem kvůli tomu duše, posraný kolo, oblečení jsem hledal, budu zase spálenej, musim mít ty sluneční brejle, mrdka kurva, nepohodlná helma, kriste pane! To jsem vážně já jedinej debil, kdo se na to nevykašlal? A to jsem si myslel, že to je výhra, že jsem se donutil. Ne, je to kokotina!

Fajn. Tak když už tu kurva jsem, tak se alespoň trochu projedu, ať z toho doprdele něco mám a trochu zhubnu a můžu se nažrat!

A jel jsem po louce dál nějakou zablácenou cestou skrze křoví a lesíky a kdo ví kam. Normálně bych si netroufnul použít své drahé horské kolo k tomu, k čemu je skutečně určeno – jet bahnem a terénem a přes díry a všechno. Normálně jsem jezdil jen po asfaltu.

Dnes ne. Dnes si ze mě život dělá prdel, tak já si budu dělat prdel z něj. Asi půl hodiny jsem jel kamsi až do háje a k mému velkému překvapení jsem do žádné kaluže ani díry nespadl, ani jsem nepíchnul. Když jsem se trochu uklidnil a dojel kamsi na konec, otočil jsem se a jel zpátky. Začínal jsem z toho mít dobrý pocit – přece jen to nakonec bylo k něčemu. Adrenalin a satisfakce.

Vyjel jsem z lesa na louku a k mému překvapení tam právě přijížděli další florbalisté. Já jsem se spletl o hodinu! Získal jsem obdiv za to, jak jsem krásně zablácený a špinavý a že by to do mě neřekli, že takhle jezdím. Tehdy mi mé naštvání zcela nečekaně přineslo úspěch. Jak bych se cítil hloupě, kdybych se tehdy na tom kole otočil a jen zase odjel domů?

Další příklad je o více než deset let později. Dobíhal jsem pražský půlmaraton, a už jsme po nábřeží mířili k poslednímu mostu, pak už byl cíl někde tam u Rudolfina. Pochopitelně, byl jsem už vyřízený. Už když jsme zabíhali a vybíhali z tunelu, viděl jsem už před očima hvězdičky a neměl jsem ani sílu zpomalit, abych si vzal na stanovišti kelímek s vodou, a zase pak muset zrychlit – to je totiž strašně vyčerpávající ta změna tempa.

Hodinky ukazovaly tempo těsně pod 4 minuty na kilometr, držel jsem ho celou dobu, a tep se chvílemi blížil ke 180. Věděl jsem, že nad 175 se dostávám do neudržitelného stavu, kdy mi dochází dech a síla. Nad 180 a ke 190 jsem mohl sprintovat, ale ne běžet kilometry. Jenže kdybych teď zpomalil, začnou mě lidé předbíhat.

A v tom jsem si všiml předemnou jakéhosi nesympatického týpka. Už od pohledu. Přišlo mi, že běží tak hloupě, i zezadu vidím, že je trochu oplácaný… a přece je předemnou! Když zpomalím, ten šašek mi uteče!

Ne! Nesmím to dovolit. Ta verze reality neexistuje, kdy tenhle debil mi uteče!

Před mostem jsem dokázal zrychlit, na mostě začal sprintovat a předběhl ho. V závěru jsem se jako už obvykle bál, abych neztratil vědomí a nezhroutil se někde do lidí, ale nestalo se a já skončil asi na 300. místě z víc než 10 tisíc. Ten vztek a zloba a agrese a chuť být lepší mi dodaly sílu.

Poprvé mě ale vztek zachránil už o mnoho let dříve. Když jsem byl na katolické základní přistěhovalecké škole v Německu, byl jsem jako jediný Čech snadnou obětí různých Arménů, Ukrajinců a Afričanů. Někdy mi o přestávce vysypali odpadkový koš na lavici a učitelka mi pak vynadala, co to dělám za bordel. Jindy mě na výletě na hrad za městem někde skopali, což mi paní učitelka zalepila náplastí a blahosklonně mě pustila, ať jdu dříve domů.

Věc se vyřešila teprve, když jsem se opravdu nasral. Zrovna jsem si v lavici kreslil nějaké své tanky s českýma vlajkama, když jeden takový ošklivý kluk mi to počmáral a nadával mi něco, čemu jsem nerozuměl. Já jsem najednou přeletěl lavici, kluk se snažil utíkat, ale neutekl, protože já jsem byl nejen tlustý, ale i rychlý. A toho dne šikana skončila. Byl jsem trochu za magora, ale ono je mnohem lepší být magor, než oběť.

Naučené dovednosti jsem rychle zužitkoval po návratu do Prahy, kde se konala přestávková šikana. Slabší kluci byli alfakluky náhodně vybráni, položeni na lavici, tam se jim vyhrnulo tričko, pomalovalo se lihovkou, a kluk se poté zavřel do kovové skříně, do které se celou přestávku co nejvíce mlátilo.

Když došlo na mě, alfakluci zjistili, že jsem nejen vysoký, tlustý, těžký a brejlatý, ale taky mě nedokážou udržet ani položit, a když pak po chodbě předemnou utíkají, tak je v mých silách je doběhnout. „Je moc těžkej“ a „je moc rychlej“ vymlouvali se, proč mě ne. Rituálu pomalovaného břicha a zavření do skříně se z vyloženě slabších kluků také vyhnul Vojta, poněkud lehčí než já, protože já jsem prohlásil „Vojtu ne!“ Nutno dodat, že k holkám se „alfakluci“ chovali s mnohem větší úctou, těm pouze zezadu vytahovali kalhotky asi do poloviny zad.

„Když tě někdo přepadne, asi to nejlepší, co můžeš udělat, je se úplně nasrat, vypnout mozek a jít do něj vší silou,“ říkal mi Honza, když jsme začínali chodit na karate. Honza na to, že byl menší než já a jaký to byl šprt, byl už od první třídy nepřepratelný, měl v sobě vrozenou agresi. Hrozně zvláštní, on je jinak mimořádně smířlivý a chápavý – snad nikdy jsem s ním neměl spor, ani se nám nijak netloukla naše ega. Byl jsem to já, kdo naše přátelství porušoval.

Někdy tou dobou jsem si také, jako velký fanoušek Star Wars, četl o Darth Vaderovi. Legendy o něm praví, že trénoval svou sílu skrze svůj vztek a zlobu. Jeho tělo bylo zubožené, potřeboval umělé dýchání, ale když se při meditaci ponořil do nejhlubšího vzteku a nenávisti, byla jeho kontrola nad sílou tak veliká, že dokázal i okysličovat své tělo bez pomoci. Rád by skrze zlobu získal takovou moc, aby nebyl odkázán na přístroje. Ale k jeho zklamání, nedokázal se v tom stavu udržet dostatečně dlouho. K jeho dalšímu zklamání a vzteku, chvíle obrovské moci vycházející ze zloby vždy pominuly.

Vztek a zloba jsou příjemnější než strach a lítost. Zatímco strach, lítost a smutek bolí, tak vztek dává energii. Z oběti, která se cítí mizerně, se skrze vztek může stát ten, kdo má iniciativu, jde s tím něco dělat a cítí se z toho dobře. A našim předkům to muselo mnohokrát pomoci, když po milionech let ty geny v sobě stále máme.

V dnešní době, ve městě, ve společnosti, kde je hrubá síla k ničemu, je vztekání se mnohem obtížněji využitelné. Můžeme to použít při sportu. Ale také to můžeme použít jako motivaci v práci, k překonání lenosti a nepřátel. Ze vzteku se nevzdávat, vytrvat, proti všem kdo jsou proti nám, a ze vzteku mít radost, když se mi proti nim daří. Mít nepřátele je motivující. Bojovat nejen za něco, ale i proti něčemu, je víc. Nepřítel nás mnohdy dělá silnějším.

Příroda sama to tak chce. Příroda chce přirozený konflikt, aby se síly vesmíru neustále poměřovaly a střetávaly a v tom konfliktu pod tlakem všech sil se ukovávalo vítězství a pravda a budoucnost.

Někdo to chápe takto. A někdo jen někoho prohodí oknem.