Terapeuti

Když mi poprvé matka v osmnácti řekla: „Sašo, domluvili jsme ti schůzku u psychiatra, udělej to pro nás a jdi tam.“ Zuřivě jsem vyjekl, že žádného cvokaře nepotřebuju a nadával jsem, že nikam nepůjdu. Od té doby chodím k psychologům, psychiatrům a terapeutům neustále již více jak pět let. Nedovedu si představit život bez terapií a nechápu lidi, co nemají svého cvokaře. Míval jsem období kdy jsem měl více terapeutů, v současnosti mám dva. V 17ti jsem jel jednou autobusem sjetý pervitinem a měl jsem rychlou halucinaci. V bleskovém prostřihu jsem viděl sebe za dva roky jak jsem v blázinci. Moje podvědomí mi házelo indicie k tomu, kam bych měl směřovat a moje vize se naplnila, poprvé jsem absolvoval pobyt v psychaitrické léčebně v devatenácti. Potkal jsem tam výborné terapeuty, zejména jednoho, který mi pomohl a ke kterému se dostanu později

     Moje první terapeutka byla psychiatrička Mudr. Lucie Sýkorová. Matka, blondýna s velikýma prsama a modrýma očima. Jsem velice rád, že jsem poprvé spadl do péče zrovna jí. Okamžitě mě zaujal její vzhled a charisma, probodávala mě pohledem, koukala mi rovnou do očí a četla ve mně, co potřebovala vědět. V mezipauzách kdy zapisovala do počítače jsem jí nenápadně civěl do výstřihu. Byla strašně inteligentní, vzdělaná a měla přesně „to“ co psychiatři s praxí mají (psychologové mají „to“ taky, ale jiného druhu). Pomohla mi během jedné důležité kapitoly mé drogové závislosti a ač jsem jí rád dával dojem toho, že ví jak na mě, tak jsem s ní manipuloval, aby si myslela, že jsem na tom lépe, než ve skutečnosti a dával jsem jí jiný obraz sebe samého. Předepisovala mi antidepresiva a antipsychotika, která jsem z respektu k ní bral přesně tak jak mi je naordinovala, mezitím co jsem jiné nelegálně scháněné léky zneužíval vedle těch, která mi předepsala. Měli jsme hezký vztah. Občas přemýšlím jak se má. Určitě dobře, i já se mám skvěle. Otěhotněla po druhé a šla na mateřskou.

     Potom jsem měl krátce chlápka. Byl to třicátník, plešatý svalnatý, trošku s alternativním myšlením a zkušenostmi s anabolickými steroidy. Učil mě věci jako lucidní snění a dával rady do života. Nikdy se mi lucidní snění nepovedlo, nevím, co na tom všichni vidí.

     V psychiatrické léčebně jsem měl několik terapeutů. Tam jsou terapeuti pro celé oddělení, pro skupiny, pracovní terapeuti, arteterapeuti atd. O kom ale musím mluvit, je pan Mgr. Stříšek a vedoucí sestra Kamila. Oba dva mi velice pomohly, o tom ale nepotřebuji psát. Co je nejzajímavější jsou praktiky pana Mgr. Stříška. Je to nejlepší terapeut v nejlepší české léčebně a je to znát. Má deseti letou praxi a docela neortodoxní přístup. Po první terapii s nim ve svých devatenácti jsem celou noc nemohl spát a byl jsem zbouranej jak kostičky lega. Jenže jeho přístup tkví v tom, že Vás rozloží a potom Vás opět složí mnohem lepší. Jeho metody byly někdy drastické, dokázal si z Vás dělat legraci, urážet Vás, nadávat a poté, když už jste měli na kahánku, si z Vás opět střílet. Na rovinu Vám řekl, co se s Vámi stane, že brzo zemřete, nevyléčíte se, můžete rovnou skočit z mostu apod. Kamarádovi řekl, že má výhodu v tom, že jeho rakev budou nést pouze dva lidi. Po některých pacientech házel klíčema pokud řekli blbost. Jindy nás učil lhát nebo nám popisoval smysl života jednoduchými argumenty. Mám ho velice rád, opravdu mi pomohl a náš vztah je zajímavý. Každého setkání s nim se bojím, vždy si najde něco, čím mě sejmout, zároveň –pokud si zasloužím pochvalu- mě umí pochválit a ocenit můj pokrok. Zkrátka je to nejlepší terapeut jakého jsem kdy potkal.

     Zažil jsem také jednu velice intenzivní terapii. Můj otec byl v léčebně na týdenní pobyt v rámci rodinné terapie. To funguje tak, že většinou pacientovi přijede příbuzný, partner nebo někdo blízký, tráví s nim týden v léčebně, prochází tím samým programem a spolu řeší svoje problémy. Za mnou přijel otec. Co ale bylo zajímavé, že mezitím byl na týden v léčebně i Dan Horyna, legendární zpěvák kapel Vitacit a Merlin, jeden z prvních uživatelů pervitinu u nás, první, co si to střelil a v současnosti dlouholetý abstinent a terapeut. Takže jsem zažil terapii, kde byl Mgr. Stříšek, který mě dokáže rozebrat jako stavebnici, můj táta, který mě zná jako své boty a Dan Horyna, který vidí do duše feťáků. Bylo to zajímavé, neměl jsem šanci. Jakýkoli protiargument jsem přinesl, byl zcela marný, byl jsem bitý terapií a mělo to efekt. Všichni se do mě obuli a já cítil ze všech stran tlak a musel jsem povolit. Smlsli si na mě a mělo to pozitivní vliv, celý den po tom jsem byl zbořený, ale následně jsem si uvědomil spoustu věcí.

     Po léčbě jsem byl půl roku v doléčovacím centru v Olomouci, kde bylo asi pět terapií týdně, jak skupinové, tak individuální. Tam jsem měl terapeutku Petru a ta byla skvělá. Ráda mi naslouchala a myslela si, že jsem výjimečný a podle toho se mnou jednala. Snažila se vymýšlet nové a neortodoxní metody, jak na mě. Ale byla často nemocná, tak mi suplovali jiní terapeuti. Eda byl příšernej. Hned první setkání s nim vypadalo tak, že mě defakto urážel a přišel s diagnózou, že za moje problémy a deprese může sexuální frustrace – čili, že nešukám. Tohle mi řek na první schůzce. Chtěl jsem mu jednu natáhnout. Skupiny byly dobrý, dokud nezačaly přicházet klienti, kteří byli prostě stupidní a bylo jasné, že abstinovat nevydrží ani měsíc. Což bylo vždy pravdou. To jsem byl prý podle slov terapeutů „pasivně agresivní“, protože jsem byl z léčebny zvyklý na drsnou terapii a pokud se probíraly důležité problémy stylem „a jaký z toho máš pocit?“ přepnul jsem prostě do provokativního módu a vychutnával si své spolupacienty jak jsou v rozpacích a nejistí z mých otázek a připomínek.

     Nyní docházím rok na doléčování do Advaity v Liberci, kde mi dělá terapii starší paní Hana. Je velice pozitivní, rozumná a dává mi spoustu praktických rad, co bych měl dělat. Minule mi dávala půl hodiny pouze tipy kam bych měl vzít svojí holku na rande. Je skvělá a pro doléčování víc než vhodná. Dříve jsem se bál jít ke cvokaři víc než čert kříže, dnes si bez toho nedovedu představit život. Chodím na terapie pět let a pořád mi to dává. A co vy, máte svého cvokaře?